“Víš, že dlaně jsou nádobky na dívčí ňadra?” zahihňala se. “Jen nesmíš moc hltat, i když máš hlad a při ruce dvě naběračky! I s obyčejnou polívkou si musíš pohrát – mohl by ses spálit. Ale zas pozor, aby ti nevystydla, chichi!”

Brouzdavými kroky chutnala trávník a mezi broukáním se pokoušela najít svůj první letošní čtyřlístek. Komické, přišlo mi. Tohle “moje dítě” mi tu cituje mě samého - s cukajícími koutky si schovává tvář do dlaní a přitom je uvnitř tak neuvěřitelně horké. Vždy, když jej políbím, rozlije se mi po ústech jako čerstvě rozkrojený chleba. Vůně domoviny – každý by měl mít při ruce někoho podobného, třeba jen na chvíli – co to jenom jde. Tuhle chvilku si musím prožít naplno, nebude moc podobných. Bohužel. Mám v těchto věcech docela jasno. Asi před třemi roky jsem se začal bavit psaním. No, bavit, občas to moc zábava nebyla, pravda – okouzlující na tom ovšem bylo to, že kdykoliv jsem se zpětně vrátil ke svým starším dílkům, zjistil jsem, že se “vyplnily”. Prostě jsem pochopil, že jsem schopný si svou budoucnost napsat dopředu. Věříte mi? Nesmím samozřejmě přestřelit, abych moc nestrhal své bohy – ale i tak, víte co všechno to obnáší? Jen je škoda, že jsem před těmi třemi léty začal zrovna dekadentními epickými tragédiemi. Ale co, Ann už dávno doklepala na nebeskou bránu a od té doby bylo všechno jenom na mně…

Příjemně poblouzněný, jsem se protáhnul a zavrátil hlavu zpět na lavičku. Dneska se nic nechtělo. Ne, že by se “mi” nic nechtělo. Prostě se nic nechtělo ničemu – všechno lelkovalo, i já jsem lelkoval, jak se to v létě dělává, dlaně ve škvírách po nožících milenců - jsme tady, všechno bude dobrý, v tomhle prošuměném ránu. Klidném ránu. Nepotřebuju řvát odpovědi na slavíky, takhle je mi akorát. Co bych si ještě přimyslel, než otevřu oči? Je ještě něco příjemnějšího? Co takhle nějaké pěkné sny? Jak to bylo?

Slunce ten den zrovna na nosech nešimralo, na sobotu zavřelo, přesto vonělo všude kolem, asi na chvilku kouskem proklouzlo škvírou v mracích. Odněkud z hůry mi ten klid přerušila ona svými rameny. Odpočíval jsem právě v říši utahaných, když mi strčila do úst stéblo šťovíku. Šťovík jsem neměl v zubech už aspoň deset let.

“Tak co, už jsi ho našla?” zakašlal jsem v rychlosti splácanou omluvu za svou línou ospalost.

“Čtyřlístek? Ne…”

“Mám tebe, to mi přece musí stačit…” dala mi ruce kolem krku. Zašimrala mě svým stéblem na uchu a já ji objal.

“Dneska bude pěkně hnusně.” zamumlala mi do šíje.

“Nebude hnusně, dneska bude pršet.” hlesnul jsem naše tajné vyznání a přitisknul si ji co nejblíž k sobě.

“Bude pršet,” zajela mi prsty na záda a schovala si hlavu pod mé tričko. Tohle jsem vždycky miloval – ovšem, nikdy jsem neměl psa. Nejsem na takové roztomilé něžnosti zvyklý a proto mě asi tolik lákají. To její “bude pršet.” Taky.

S pohledem na mraky - slunce ten den nevystrčilo ze své skrýšky ani prst. Ovšem. Nebylo ho třeba, vystačili jsme si sami. Nechám se dál jen překvapovat. Mám to všechno tak dobře promyšlené…

Lebedili jsme si moc hezky, a i když po té velké průtrži nespadla na zem dlouho ani kapka, věděl jsem potají, že bude pršet ještě dobré dva měsíce… A pak zase za rok. A za rok. A dál…