Bylo mi patnáct, rodiče svízelně spláceli půjčku na nové embéčko, proto jsme penězi zrovna neoplývali. Šetřilo se, kde se dalo, hlavně na oblečení. Jelikož jsem rostla rychleji než prašivka v lese, neměla jsem s příchodem zimy co na sebe.

"Heleno, nic nekupuj, stejně nemáte prachy. Já dám Ivaně pod stromeček novej kabát," zavolala jednoho chladného prosincového dne babička mojí mamince. Tatínkova rodička nás nákladnými dary nikdy nezahrnovala, proto jsem o jejích slovech pochybovala.

Když nastal Štědrý den a do naší panelákové klícky vtrhla babuša, třímajíc pod paží balík zabalený v šedém papíru, vloudila se mi do oka slzička štěstí a dojetí. Těšila jsem se, jak budu v novém modelu obluzňovat Prahu a přilehlé okolí, zejména však jistého Pavla eN, kterého jsem platonicky milovala. Jamile jsem však spatřila výsledek babiččina několikadenního úsilí, udělalo se mi mdlo. Barva kabátu se silně podobala zvětralé cihle a střih připomínal hubertusy, které nosil chudý lid za první republiky. "A to už jsem chtěla tu deku vyhodit, ale je to kvalitní materiál, takovej už dneska v krámě neuvidíš," řekla babička pyšně a opatrně pohladila rukáv, snad aby dodala svým slovům váhu. Slušně jsem poděkovala a do kabátu se navlékla. Příšerně hryzal.

Hned po vánočních prázdninách jsem ve skvostu svého šatníku vyrazila do školy. Než jsem tam došla, naskákaly mi kolem krku a na zápěstí pupínky. O vtipných poznámkách škodolibých spolužáků se raději nebudu zmiňovat. Prohlásila jsem, že raději zmrznu, ale tu příšernost už si neobléknu. "Ivo," pravila smutně moje máť, "budeš to muset vydržet, na novej kabát nemáme."

Zima naštěstí netrvala dlouho. S příchodem jara jsem se vytáhla o několik centimetrů a z dekokabátu jsem vyrostla.

"Odvezeme ho do Struhařova, může na něm spát Princ," rozhodla moje maminka, když koncem prázdnin vyhazovala ze skříní nepotřebné šatstvo. Náš pes Princ byl obyčejný voříšek, který snesl vše. Nesnesl však kabát ušitý z deky. Odmítal na něm ležet, tahal ho vztekle z boudy ven a během několika dní ho přeměnil na hromadu drobných kousavých hadříků.

Když se babička začátkem listopadu zeptala mé mámy, zda nepotřebuji něco spíchnout na zimu, rychle jsem prohodila, že mám v čem chodit. "Ivanko, vždyť jsi se nám tak vytáhla! No, kdybys náhodou potřebovala u toho kabátu, co jsem ti dala k vánocům, nastavit rukávy," řekla ta svatá žena, "tak řekni. Já jsem totiž ve sklepě našla ještě jednu úplně stejnou deku!"