|
Právě si uvědomil neutěšenou realitu svého života a v jeho nitru se vše bouří proti čísi ukrutné nespravedlnosti. Jeho doufající a důvěřivé já v posledních záchvěvech touhy ještě stále bublá a vře, než se definitivně pohrouží do bezmocné apatie. Už se ho její vyceněné zuby téměř dotýkají, už cítí jak ho pomalu saje do své ohromné rozlehlosti tak příšerně těsné a omezené, že konců nevidět, jen se jich v jehličkách pod kůží bát.
Všechno, co v jeho světě znamenalo úspěch, mu bylo zákeřně představeno ( jako v rafinované skrytě manipulující reklamě) a pak s zlomyslným úšklebkem odepřeno: ale, ale – copak bychom to chtěli, človíčku!
Prásk! Prásk! Ještě teď, s novou naléhavostí, mu duní v hlavě tupé, temné údery všech těch dveří a vrat k čemukoli, co si kdy přál dělat, jak se mu zabuchovaly před nosem. A vždycky se našel někdo, kdo nejdříve z třpytivého jasu a růžové záře za nimi pokýval moudře a výsměšně hlavou a pak otočil klíčem. Hnusné, úspěchem zdeformované postavy s tvářemi ověšenými aureolou blahosklonn é a nezlomné jistoty svých schopností se ho dotýkaly svými ráznými dlaněmi až na závitech střev. Nevnucovaly se. Míjely neuspořádaně kolem a jen zpovzdálí a jen občas ho zahlédly, jak se tiše a čím dál bezradněji ploužil kamsi bez cíle - svým uzounkým, ztemnělým a po stranách oslizlým koridorem zavřených dveří.... Až jednoho krásného a slunečného dne dospěl psychicky naprosto zdevastován na Masarykovo nádraží.
Teplý jarní večer vydlážděný nádražní špínou. Spěch a netečné tváře, jen občas záblesk zájmu, zrníčko snu zachycené na klopě kabátu. Hlášení rozhlasu do žlutého rozmazaného světla.
Sedne si na bílou lavičku, která je obtočená kolem tenkého krku sloupu jak špatně padnoucí španělské okruží. Nohama bolavýma z celodenní roztržité chůze se rozlévá teplo únavy a z kolotoče snášející se dřímoty se vynořují řádky jakési básně, která nebude nikdy zapsána. Nechává se unášet jejím foxtrotovým rytmem, jeden obraz nenásilně přechází v druhý… ale náhle, jako když se spáč s trhnutím probudí z dřímoty, příjde uvědomění: Vždyť jsou to všechno nesmysly. Ubohé blekotání, žvást a kýč. Tak už si konečně přiznej, že to neumíš. Bez talentu je vždycky výsledek jen usmolený, rozpačitý a všechno je špatné, špatné ... štěstí ... úspěšní lidé … své místo ... má každý své místo? ... šťastní ... smysluplní… místo… místo ... Jak hluboko se dá propadnout? Co vlastně chci? A proč to chci? Jak krásné by bylo mít talent a nechat se nést na jeho ohromných pevných křídlech nad smetišti i temnými alejemi, deštěm a sluneční žárem, (hlavně ten žár bývá asi nesnesitelný) až ke smrti. Ale co já? Jak mám smysluplně žít, s tím, co mi bylo tak macešsky přisouzeno? S výbavou ani ne vladaře, ani ne otroka, ani ne svobodného pána. Takhle jsem si to nepředstavoval…“
„Tak ty jsi nespokojen!" ozve se ironicky. „Ty jsi snad dokonce zklamán! Copak nevíš, že život je slzavé údolí a utrpení je naším údělem? Myslíš si skutečně, že oni jsou na tom líp? Myslíš, že ti tví báječní lidé okolo, co jim tolik závidíš, jsou štastni a že jejich život je ten pravý?“
„Co je mi po nich! Vše chny mé ideály se mi doslova rozplynuly pod rukama. Nevím, jak dál. Nemám chuť dál.... Dám klidně deset let tohoto už tak bídného života za kterékoli lidské umění, za jakoukoli schopnost, která by mě vyzvedla zpátky na provazochodecké lano. Stokrát raději se budu kymácet ve výškách než se bezpečně plazit po zemi.“
„Já ti rozumím. Ale to nabízíš jen deset let? Není to trochu málo za tak velký dar?
„Dobře dám klidně dvacet“
„Je ti dvacet šest let. Chceš se pro jednu blbou náladu, pro jeden špatný den z ničeho nic octnout na prahu stáří?“
„Stáří? Proč ne, když bude stát za to. Když bude lepší, než zbytečné mládí! Má budoucnost, jak ji teď jasně vidím před sebou, je oblečená do páchnoucích hadrů tamhle toho žebráka a je o to bídnější, že pro mě už nic neznamená. Vím, co říkám. „
„Dobrá, dobrá. To byla jen zkouška. Zjistit, zač ti vlastně ten dáreček stojí. Nicméně je tu jeden malý zádrhel. Jak víš, že nenabízíš něco, co nemáš? Jak víš, že je před tebou ještě celý dlouhý pozemský život a že se dožiješ stáří?“
„Máš pravdu. To nevím."
„Pak tedy nemá smysl smlouvat."
„Musí být nějaké řešení. Ta možnost byla příliš svůdná, než aby byla hned zase zapomenuta.“
„Snad tedy..........Riskovat. Aniž bys věděl, vložit svůj díl a doufat, že účet nebude přečerpán. Víš, co to znamená, ne?"
Tvář mu znehybněla v nejistotě:
„Pro úplně nezaručenou krásu a radost bez garance stát se hazardním hráčem, a hrát o tak vysokou sázku? Vždycky se nakonec dá nějak žít i když se bohové usmívají na jiné...a ...“
„Jak chceš. Tak se mi zdá, že jsi skutečně jen nebohý lidský červík, který se poddává sebelítosti, neproduktivně se babrá v bahně své opovrhované existence, a zbytečně se utěšuje myšlenkou na útěk.“
Rozhostilo se těžké, zachmuřelé váhání. Když už se zdálo, že se musí každou chvíli probořit podlahou, v tváři se konečně zabydlelo rozhodnutí.
„Ne! Počkej! I kdyby bylo co ztratit.....Přijímám!
Ticho.
Čeká přinejmenším zahřmění nebo jiné adekvátní potvrzení smlouvy.
Nic se však nestane. Napjatě se rozhlíží, ale kolem se lhostejně odehrává pouze obvyklý nádražní život.
Masarykova busta, jediná dominanta protější zdi, má výraz neúprosné stability a vážnosti. A (není si jistý, jestli se mu to jen nezdá) dosud téměř nezřetelné šumění jako ze špatně vypnutého rozhlasu trochu zesílilo.
Zachvěje se. Zimou?
Prodavač nápojů, který se už chvíli ochomýtal okolo, se k němu teď přiblížil. Pultík se zbožím zavěšený na ramenou. Nepříliš vábného vzhledu, postarší, nehezký s komickým pršákem a tetováním, kam se podíváš.
Má žízeň. Prodavač reaguje na výzvu pohledem. Aniž by cokoli řekl, napřažená ruka (mezi vybledlými chlupy prosvítá namodralá tetovaná růže) podává kelímek s bublající Coca Colou. 15 korun. Zaplaceno. Pije lačně, jako by žíznil už hrozně moc dlouho. Snad tím neslyšným rozhovorem mu vyschlo v ústech.
Prodavač pomalu pomalounku odchází, odchází, ztrácí se, mizí v příšeří na konci haly. Rachocení odjíždějící tramvaje slábne. Ticho.
Prázdný kelímek mu vypadne z ruky. Paže klesnou do klína a hlava se sveze na stranu.
Shrbená postava, kte rá z povzdálí celý výjev sledovala, si nyní vytáhla zápisník a chvatně naškrábala: Nebylo to špatné, ale příště tolik nespěchat s dvojkou.
|
