Včera sen se mi zdál,
osud u mě stál,
nade mnou čaroval
a štěstí mi konečně přál.

V zahradě nesplněných přání
najednou dívka mladá stojí.
Ale vždyť jsem to já,
vypadám tak zmatená.

Vše kolem mě je krásné,
jasné, přímo nevinné.
Svět je sprvedlivý
a jediné (třeba i maličké) vzpoury na něm není.
Všichni se rádi mají
a zřídkakdy se pohádají.
Vše tak vznešené je,
jen já vypadám tak zmateně.

Najednou ke mě přistoupí,
prý mi splní každé přání,
vše na co pomyslím,
ale já mu prostě nevěřím.

Je jako ty,
pořád jen sliby
a žádné činy,
stále jen chyby.

Tma. Světlo. Tma. Světlo.
Co se to se mnou stalo?
Ne ještě ne, ještě chvíli
chci zůstat v tom mém snění.

Prosím já ho o pomoc,
ať zruší Tvoji moc,
nade mnou,
dívkou velmi zmatenou.

Prosím osud o pomoc,
ať začaruje tuhle noc
a svět změní v jednu velkou nevinnost,
ať ten sen zítra vejde v skutečnost