...A ze sna se probudila.

Její dech se mísil s tichem

šerosvitu měsíce

by neodolal ani poslední z trosečníků.

Natáhla ruku a řekla

“neodcházej”- tak se bála

otisku, jenž ponechala

napospas nevěřícím, krčícím se za branami.

Mluvila krátce. Slova

prchala z jejího příbytku

jak malé děti

chtěla dobýt svět a chtěla hračku.

Očima házela kolem

tóny potápějící se flétny

slyšeli všichni

volání – že zraňuje srdcem a doteky.

Když opět usnula

vytratilo se půl mého já

a půl tvého ty

si se mnou už nemělo co říct...