Bojím se rána,

                co Ty víš!

Ty totiž nikdy nevidíš,

to co já vidím v každém

              ranním stínu.

Ty nepočítáš prázdne

              láhve z večera,

netušíš, že jsem klečela

před vlastním oltářem.

Oltářem z bílé keramiky,

kde zvracela jsem všechny

                         svoje díky.

Dík za to, že jsem neschopná

                          žít sama

a za to, že jsi mě stále

                             klamal.

Dík za chvíle zapomnění,

pod rouškou bláhového

                             snění.

A taky za ten každičký

                 hlt z láhve,

když usínám s ní

strachujíc se stínů.

Neboj, jen sobě dávám

                              vinu.