Živý plot v zahradě odřezává kolemjdoucím nohy. Oni o tom nemají ani tušení. Smějí se, jsou zadumaní nebo si jen tak ničeho nevšímají. V mojí mysli tečou potoky krve z těch rozřezaných těl. Za zády zvoní umíráček. Je jedenáct hodin. Krásné dopoledne babího léta. Ani ti lidé v parku co sedí, čtou, povídají si či kouří nevidí to co vidím já.

Kouř z cigarety start z měkké krabičky krásně voní. Člověk po mé pravici s tetovanou paží a s dlouhými vlasy, mi připravil nikotinovou svačinu. Už dokouřil. Čte knihu. Přeji si, chci mu říci ať nevstává. Ať si dá pozor na živý plot, který tu dnes vraždí kolemjdoucí. Není to vlastně ten plot. Jsem to já, je to můj zrak, jež je nebezpečnější než ty sestřižené keře.

 Raději zavřu oči. Uši však zavřít nedokážu. Na jejich povel jsem jediným pohledem usmrtil skupinu turistů a ještě několik náhodných kolemjdoucích. Náhodný kolemjdoucí. Hodný jdoucí. Náhodný. Na kole jdoucí. Jdoucí? Jdoucí ve světle slunce. Oslněn, přivírám oči. Slunce Vás zachrání, náhodní kolemjdoucí. Záchrana – hrubá záplata záhuby. Záhuba babího léta. Myšlenka odlétá, od léta odlétá. Léta. Slunce zašlo za mrak. Pozvedám svůj zrak. Jsem stonásobný vrah.