BRATR

 Pršelo. Pršelo už čtyři dny. Maminka pila čaj v pokoji pro hosty. Docela sama se zataženými závěsy. Tatínek se pokoušel kamsi dovolat. Seděl ve své pracovně s mahagonovým nábytkem.

Něco zvláštního se vznášelo celým domem. Něco tak divného, že jsem se neodvážila za maminkou jít, natož na ni promluvit. Pozorovala jsem ji pootevřenými dveřmi. Proužek světla, který rozřezával slunečním jasem pokoj, končil na tmavě zeleném hrníčku, z něhož se linul malý obláček páry za obláčkem.

 U večeře bylo ticho. Dokonce se zdálo, ze cinkání příborů o talíř tatínka ruší……….

 Brzo ráno, kdy byla ještě venku nachoulená ranní mlha mě maminka vzbudila. Nemohla jsem se stále probrat, celý pokoj mi tančil a já se proháněla ve své červené pláštěnce kolem dokola a nakonec mě maminka vzala do náručí a odnesla do chodby. 

 Tatínek si již netrpělivě podupával. Maminka rozšroubovala termosku a nalila mi trochu čaje do kelímku. Tatínek mi vložil do pusy bílou hladkou tabletku „proti špatně“ jak sám řekl, vzal mě za ruku a odvedl k autu.

 Potůčky deště stékaly z okapu dolů a padaly na zem. Na zem mezi kamínky a písek. Kapky se koulely po zelených listech rododendronu.   V červené pláštěnce má maličká hlava….

Auto se drkotá kolem záhonů růží a šedé mraky se tu válí kolem altánu. Bolí mě kamkoli se podívat, tak světlo se mi dere do očí. Mihotá se cesta, maminka pláče. Tatínkovy růžové prsty, ještě mokré studeným deštěm, křečovitě drží volant a mezi ukazováčkem a prostředníčkem svírají cigaretu. Modrý dým a můj dech na okně.

 Obrovské město jak v krajině knížek leží přede mnou. Domy jsou deštěm zašedlé a kolem nich se točí černé deštníky. Maminka mi položilo svou ruku do mé.

 Velký dům. Žulové schodiště se mírně smeká. Všechno se pomalu rovná se vzduchem protkaný šňůrkou dýmu.

 Vešli jsme dovnitř. Temná chodba se schodištěm.  Pán v bílém plášti, jenž spolu s klapáním našich kroků, svým šustěním křižoval namrzlé ticho. Otevřely se těžké dveře. Místnost plná vysokých skleněných válců, se zataženými okny. Vedl nás přímo, rodiče kráčely sebejistě a přitom s chvěním a nervozitou, jakoby každý den se procházely tímto ohromným domem se žulovou podlahou, na které se mi kloužou podrážky a já se držím tatínka a maminky a pokouším se bruslit.