Zaklepej krví na své bylo,

otevři dveře do komnat,

kde hlavu kloní v sirný hnát

co svědomí již odhodilo,

kdo víří křivd a zlob všech rej.

Tam spatříš oheň vzteku plát -

- to děsit by tě mělo snad?

Jen dále! Vykroč! Neváhej!

Nech mistra Hořkost konat dílo,

ať řeže dláto, drtí mlat -

- ze žluči zkouší vytesat

vše, o čem se kdy duši snilo

a z čeho zbyla beznaděj.

Zde všechny, které chtěls mít rád

se na věky ti budou smát.

Jen dále! Vykroč! Neváhej!

Srdce ti hrůzou poskočilo?

Toť žádný div, vždyť vyrovnat

se s tím, k čemu se nechceš znát,

je těžké. Pomoz, zášti sílo

a žárem svým teď mstivce hřej!

Mnohé je třeba vykonat,

vymazat úsměv z tváří stád.

Jen dále! Vykroč! Neváhej!

Potom snad už ti bude hej,

až samotu a věčný chlad

tvé stáří k tobě bude zvát:

"Jen dále! Vykroč! Neváhej!"