Čím je ti mé srdce

když se rozpomeneš

v křeči svých uhánění

světem, po kolejích

v tramvajích na konečných

v hospůdce pod morušemi.

Čím je ti slunečník

nad mou tváří

skrývá mě?

nebo jenom lehce

stíní?

I to jsi zapomněl.

Jak dýchají stromy ve mně

jak na perokresbě

a prorostly do sebe

kořeny jejich obnažené

a koruny spletené

vlasy

tympány

taneční sály

a průzory do oken.

Ještě svítí do noci

svíčka na parapetu

pro naše milujeme

Tak neboj se

projít tím pralesem.

Ten slunečník

když budeš

tuze chtít

skryje i tebe.