I

Klára byla celý život “typickou Němkou”. Statná blondýna se silnými stehny a širokými rameny, nijak zvlášť hezká, trošku nevýrazná a na ženu až příliš racionální. Mezi Němci žijícími v jednom městě pod Beskydami však nebyla žádnou výjimkou, spíše naopak.

Byla jedinou dcerou obchodníka s látkami Karla Schwarze. Když začala dospívat, musela trávit čím dál více času v rodinném krámku v jedné z postranních uliček města. Otec byl přísný, a jak už to bývá u lidí, kteří se sami vyhrabali z bídy, neměl pochopení téměř pro nic jiného než svůj obchod. Vrcholem jeho práce byly chvíle trávené nad účetními knihami. Ty na rozdíl od ostatních nepovažoval za nepříjemnou povinnost, ale prožíval je téměř se zbožnou vděčností. A když se na něj žena někdy zlobila, ať si s těmi knihami pohne, že nemá kam prostřít večeři, významně připomněl, že nebýt obchodu, nikdy by takovou večeři neměli. Pak se pustil do tisíckrát proneseného vzpomínání na léta, kdy byl pouhým pomocníkem v obchodě svého strýce.

Co si o svém otci a obchodu myslela Klára, nevěděl nikdo. Doma toho moc nenamluvila, ve škole se jí vedlo a povinnosti v krámku plnila taky bez chybičky. V té trošce volného času, který ji zbýval, se scházela s kamarádkami a dokázala si s nimi povídat o všem, co je zajímalo. Ale kdyby se těch holek někdo zeptal, co zajímá Kláru, asi by jen pokrčily rameny. Pomalu ji přibývaly roky, nadbytečná kila, povinnosti v obchodě a otec s lehkým úsměvem na tváři pozoroval, jak to Kláře jde, a těšil se vědomím, že obchod bude dobře zajištěn.

Při své obchodnické zahleděnosti si ani nestačil všimnout, že Klára už je zralá na vdávání a že její bývalé spolužačky už mají několik dětí. Když mu to žena občas před spaním připomněla, jen mávl rukou a říkal, že jeho jediná dcera si může vybírat, s takovým obchodem. Ale snad ani sám sobě nikdy nepřiznal, že by někoho dalšího ve svém obchodě nesnesl.

O to větší musel být jeho šok, když Klára několik dnů po svých třicátých narozeninách při nedělním obědě prohlásila, že se bude vdávat. Otec už oběd nedojedl a maminka se při umívaní nádobí neznatelně usmívala.

Klářin otec by snad byl schopen přijmout do domu ženicha, který by přímo neodpovídal jeho představám. Ale František, ten přesahoval na dlouhé míle možnosti jeho chápání. Bylo to, jako by do jeho života vstoupil člověk z jiné planety. Předně byl chudý, byl to Čech, a navíc muzikant. A to bylo tak vše. Jeho jediným vlastnictvím byla trubka a oprýskaný cestovní kufr. Ještě vlastně jedno malé dítě, ale o tom se nešťastný obchodník Schwarz dozvěděl až později.

Klářin snoubenec František pocházel z šesti sourozenců a vyrůstal kousek za městem v jedné podhorské vesnici. Do školy se moc nenachodil, ale muziku měl v sobě už odmala. Tak se někde našetřilo i na starou oprýskanou trubku, hlavně proto, že těch pár korun ze sobotní muziky se vždycky hodilo. Po nocích František hrával, nad ránem běhal za holkama a přes den dlouho vyspával. Někdy ho doma nebylo i několik dní, a tak nikomu nepřipadalo zas tak divné, že se jednoho jara doma neobjevil víc než týden. Pak přišel dopis z Brna, ve kterém bylo trochu peněz a vzkaz: jdu do světa, vrátím se na podzim, nebojte se o mě, váš Franta.

Františkovi při jednom hraní nabídli tři muzikanti, kteří procházeli městem, aby s nimi šel vydělat peníze. Že prý jdou na jih, do Maďarska, že je tam teplo a lidi mnohem bohatší. Franta se moc nerozmýšlel a šel. A šel by, i kdyby věděl, že nejdou jen do Maďarska, ale zahrají si i v Rumunsku, Bulharsku a dojdou dokonce až do Istanbulu. A šel by, i kdyby věděl, že nebude pryč jedno léto, ale čtyři, a při tom se ožení s jednou krásnou zpěvačkou, Ruskou, bude s ní mít dítě, ale ona mu po roce a půl uteče s jiným a on se vrátí po těch letech domů se svým synem chudý jak kostelní myš.

Jednoho dne se tedy objevil ve dveřích chalupy s dvouletým děckem a úsměvem od ucha k uchu. Maminka plakala, otec mlčel a Franta vyprávěl až do rána. Když se ho zeptali, co bude dělat, řekl, že nic. Je přeci muzikant, který hrál až v Turecku, uživí se hraním.

Jenže maloměsto není Istanbul. To Franta vidět nechtěl a ani mu moc nevadilo, že jej i dítě živí spíše rodiče než jeho trubka. Ale cítil, že to tak dál dlouho nepůjde a začal se ohlížet po ženě. Jednak dlouho žádnou neměl, jednak si uvědomoval, že dítě potřebuje matku. Jeho staré lásky a milenky se mu však už vdaly a Franta si chtě nechtě začal uvědomovat, že svůj zenit má na takovém maloměstě ve třiceti už za sebou, a bude muset volit více rozumem než srdcem.

Na jedné muzice ve městě si všiml statné světlovlasé dívky, o níž věděl, že je svobodná, a po krátkém rozhovoru ji pozval na rande. Byla to Klára a uměla stejně málo česky jako Franta německy. Těch pár vět u muziky ještě zvládli, ale Franta byl tak nesvůj, že si na první schůzku s sebou vzal raději slovník, což Kláře přiznal až po dvaceti letech. Láska se však opět ukázala mocnější než slova, slovník potřeba nebyl. Ale byla to hlavně slova, která se do Františkovy hlavy zasekla jako sekera: “Dobrá, budeme spolu, ale ty muset pracovat,” prohlásila lámanou češtinou Klára. Franta dobře vycítil, že to myslí smrtelně vážně.

Po několika měsících, kdy Franta pracoval ve fabrice, se dohodli, že se vezmou. Stejně jako v některých věcech nedokázal Kláře odporovat František, nepodařilo se to ani jejímu otci a on tak dostal příležitost okusit plodů své přísné a rázné výchovy. Jeho dcera byla neoblomná. Nakonec souhlasil se sňatkem i s Františkovým příchodem do obchodu.

II

Přestože Klára působila na první pohled jako chladná žena, zdaleka jí nebyla. Láskyplně přijala Františkova syna, měla pochopení pro jeho muzicírování a vůbec dokázala vytvořit hřejivou atmosféru domácnosti, jakou doma nikdy neměli. A navíc vzdorovala nepřízní osudu s takovou silou, že se o ní mohli všichni blízcí opřít. Přišla válka, odsun příbuzných, konfiskace obchodu, nástup do fabriky, starosti s dětmi, s Františkem, kterého čas od času přemohly staré touhy a slabosti. Někdy byl pryč i týden, hrál a pil. Někdy jen pil. Ale přestože si nikdy neprožili planoucí lásku a jejich sňatek byl věcí rozumu, vyrostl mezi nimi pozoruhodný vztah.

Plynuly léta v pravidelném rytmu, v němž se střídá práce s odpočinkem. Děti vyrostly, najednou byl dům tak prázdný. Ale i na to si člověk zvykne, když je ještě plný síly. František pořád o sobotách hrával a Klára i po šedesátce překypovala zdravím. Nezlomila ji ani Františkova smrt. Byla to stále táž silná žena, která mu před pětatřiceti lety řekla: “Ty muset pracovat.” A byla i stejně hrdá.

Klára toho nikdy moc nenamluvila. Ale byly chvíle, kdy se nechala unést a poutavě líčila zákruty svého života. I ve svém věku se dokázala s pevným hlasem i myšlenkou rozpovídat o smrti a lidé kolem ní cítili, že to není projev strachu ani laciná přetvářka.

Kdyby snad zemřela v tento čas, její život by nikdy neztratil ten základní tón síly a hrdosti. Jenže i to, co se jeví i po tolika zkouškách jako nezlomné, dokáže osud několika málo tahy proměnit. Někdy se zdá, jako by to snad dělal i schválně, aby si člověka vyzkoušel. Tak se i Kláře stalo něco, s čím nepočítala. Stačilo málo, začala pomalu ochrnovat od nohou. Chůze byla čím dál namáhavější a pak přišla chvíle, kdy již vstát sama nedokázala. Ba co víc, nedokázala se o sebe postarat. Ona. Ona, která se vždy starala o druhé, ona, opora všech, si najednou musela nechat utírat pokálený zadek od dospívajících vnuků. Vzdorovala dlouho, několikrát spadla, ale to bylo ponížení ještě horší. Bouřila se, začala být nerudná na své nejmilejší a nejbližší, kteří se o ni starali. Po čase pochopila, že je to marné a uzavírala se do stále delšího mlčení.

Nejhorší bylo, že se při všem tom ochrnutí cítila ještě stále dost silná. Vědomí, že to bude trvat léta bylo nejhorší. Znala svůj pevný kořínek, vždy se na něj spoléhala, ale teď se jí stal nenáviděnou přítěží. Čas najedou utíkal tak pomalu.

III

Po třech nekonečných letech Klára sama i její okolí cítili, že se blíží konec. Tělo, tak dlouho upoutané na lůžko, začínalo ochabovat a slábnout. Přišlo první bezvědomí, noční návštěvy lékaře, hospitace v nemocnici, jednou za měsíc ji navštěvoval známý kněz.

Poslední týden svého života většinou jen spala. Pak přišly další bezvědomí a stále častější záchvaty provázející podivné chrčení. Bylo už jen málo chvil, kdy byla při plném vědomí. V poslední den jejího života ji vnuk ještě osprchoval. Když po sprše odpočívala v pololeže na posteli a vnuk ji osušoval nohy, zadívala se na mezeru mezi svými velmi pohublými stehny a s německým přízvukem, kterého se nikdy nezbavila, řekla: “Cely život jsem chtěla mit šparku mezi nohama, tož teď ju mam.” Poté zvedla hlavu, usmála se a trošku šibalsky se podívala na svého udiveného vnuka. Pak se znovu podívala na svá stehna a zavřela oči.

Zemřela ve dvě hodiny po půlnoci ve vnukově náručí.