Celý život čekal na to, co prožil dnes ráno, hned poté co otevřel obě oči a pokusil se probudit. Teď stojí na stropě a zvyká si na nával krve do hlavy. Nejprve se posadil na okraj postele a měl pocit, že žít je tak lehké. Ještě nevěděl, že dnes bude snadné dokonce i létat. Oblékl si ponožky a rozhodl se, že bude chvíli opatrně cvičit. Při prvním dřepu se ocitl asi půl metru nad podlahou z dubových prken. Zpočátku si myslel, že se mu zdá ten samý sen, který ho včera tak příjemně provázel jeho spánkem. Když uslyšel, jak se z vedlejšího bytu ozývá dávivý kašel jeho nejméně oblíbené sousedky, když jeho nos ucítil smažená vajíčka s cibulí, která se k němu vnucovala z chodby domu, zpozorněl a začal zvracet.
Žádný sen se mu ještě nikdy nezdál tak přesvědčivě. Zkusil ještě jednou opatrně povyskočit, ale náhle ho svázal strach, protože se uhodil o mosazný lustr, kterého se nikdy předtím nedotkl, protože stropy u něj doma byly vysoké a ten lustr visel několik metrů nad nataženýma rukama. To bylo poprvé, co z něj mohl setřít tlustou vrstvu prachu, která se tam za ta léta bez jeho vědomí usadila. Jakmile se pomalu přesunul po stěně zpátky do bezpečí mezi postel a noční stolek s jeho brýlemi a sklenicí na zubní protézu, jeho nohy se třásly strachy a radostí nad netušenými možnostmi.
Nebylo snadné se v jeho věku smířit s tím, že se „to“ stalo. Zrovna dneska a v téhle špinavé mansardě. Ve snech létal vždycky jenom v nádherných pokojích k tomu účelu stvořených, nebo kouzelnou krajinou pod širým nebem. Zkusil to ještě jednou. Teď se mu podařilo vzlétnout k oknu, ale lekl se, aby jej snad nerozbil a tohle všechno aby neskončilo na vlhkém asfaltu silnice, která mu páchla a řvala jako vzteklý pes pod okny. Třeba smí létat jen tady a venku pořád platí, že věci i lidé padají svisle, rychle a volně k zemi. Když si ještě několikrát ověřil, že tohle ráno se mu nezdá, uklidnil se a začal se zabývat tím, jak zacházet s něčím takovým, jako je fakt, že umí létat. Už se nesnažil přijít na to proč tomu tak je a rozhodl se, že v tajnosti vyzkouší všechny možnosti, které mu létání skýtá.
Posnídal vajíčka na cibulce, oblékl si leteckou přilbu po svém dědečkovi, nastoupil do výtahu a ocitl se přímo na krajnici silnice, po které se táhl nekonečný zástup aut. Jako vždycky při pohledu na všechny ty lidi uzavřené ve svých plechových vozítkách dostal vztek na tohle místo. Vzpomněl si, jak tady včera stál a čekal na milost těch, kteří si jej ani nevšimli, skryti za sklem auta a pozoru-jíce veliké plakáty lákající na nákup ještě skvělejšího auta, které bude dokonce lepší než vlastní manželka. A to jen proto, aby přešel na druhou stranu. Na obloze uviděl nápis „Vše co děláte, řídíme my“. Ruka ve které držel hůl se mu začala bezděky třást. Zlehka přenesl váhu na levou nohu, pravou udělal cosi, co se podobalo dupnutí a zavěsil se asi deset centimetrů nad trávník. Kdo šel okolo nemohl patrně vůbec nic zpozorovat. Snad jen stařečka o holi, který i přes svoji skrčenou postavu měří víc, než je běžné. Levou rukou mával, jako když se plavec snaží udržet na hladině, na jednom místě. Trošku třepal špičkami nohou a tím se posunul o kousíček doprava. Cítil jak málo síly by stačilo k tomu, aby vylétl o několik metrů výš. Věděl, že na rozdíl od chůze k létání fyzickou kondici nepotřebuje a tak se cítil jistěji ve vzduchu. Nohy ho přestávaly bolet, jeho stará artróza mu v tak jemných pohybech vůbec nebránila. Pomyslel s úšklebkem na ty zpocené tváře za volantem a pomalu se došoural k podchodu pod dálnicí, kte-rý byl plný výkalů a čpavého zápachu. Namířil si do svého oblíbeného pekařství pro teplou snídani. Kostkovaný kabát s prodřenými rukávy mu připadal malý. Snad poprvé od svých čtyřiceti zatoužil jít ven, jen tak v tričku s krátkými rukávy. Skrze šedou clonu nad jeho hlavou se prodralo slunce a on spatřil bílé mraky. Odvrátil pohled a do nosu mu zavoněla mouka, vanilka a horká pec, ve které se zrovna peklo. Otevřel dveře a postavil se do fronty, plné všech těch mátožných postav z jeho domu a domů jeho domu podobných. Podíval se okolo sebe na lidi, co si raději koupí tři okoralé rohlíky ze včerejška, než jeden teplý loupák a přešel okolo nich, aby se podíval, jestli si dnes dá oříškový nebo čokoládový. Upocené a vzteklé obličeje jej pozorovaly s podezřením, že je chce předejít, ostražité a připravené hystericky křičet, kdyby snad chtěl svůj loupák dříve než oni. Ale nevšimly si toho, že se vznáší kousek nad podlahou, aby lépe viděl přes jejich hlavy a s úsměvem si vybíral nejlepší pečivo.
Když přišel zpět domů, uvařil si smaltovanou konvici plnou kávy, vyndal z tašky voňavé loupáčky, posadil se k oknu a začínalo mu docházet co všechno může ještě prožít než umře. Už věřil tomu, že si tak dlouho nechával takovýto den snít, až jej získal jako odměnu za těch devadesát let života v jeho městě. Teď má mnohem více prostoru pro život, než kdokoli jiný. Asi mu už nebudou stačit ulice, které vedou dopředu a dozadu.
Snědl první loupák a otevřel okno. Vzal podnos se snídaní, opatrně vylezl na okenní římsu, v jedné ruce horkou kávu a jídlo, druhou udržoval rovnováhu a pod sebou měl devadesát pater. Udělal krok, zastavil se na místě, začal nohama šlapat vzduch a pomalu stoupal vzhůru ke střeše, kde se hodlal nasnídat. Ani nezavíral oči a slastně plul vzduchem. V nose ho lechtal čerstvý vánek a modrobíle pruhované tričko mu vlálo ve větru. Celý svět byl pro něj obrovský teplý bazén, ve kterém se nikdo nemůže utopit. Stoupal, otočený čelem ke zdi, protože dosud neztratil ostych před sebou samým. Takhle měl pocit, že se vozí v jakémsi neviditelném výtahu. Lehce se dotkl okraje římsy a nohou zašmátral po povrchu měkké šedé vrstvy, která pokrývala celou lepenkovou střechu. Na vzdálenějším konci uviděl něco, co jej zaujalo tak, že upadl, protože se zapomněl postavit na nohy. Káva, která se mu vylila na nohy zavoněla nad celým městem. Usoudil, že je prvním člověkem, který od doby, kdy stavbu dokončili, kráčí po její střeše. V jemném, těžkém povrchu, jenž byl směsicí ptačího trusu, prachu, hlíny a úlomků hvězd nebyla žádná stopa, kterou by zde zanechal nějaký jiný letec. Nahé kotníky se bořily do střechy, jako kdyby šel po mořské pláži, kterou moře přestalo omývat a přesto je její písek stále stejně vlhký a hutný. Udělal pár kroků směrem k opačnému okraji střechy, tam, kde viděl vyrůstat bílé břízy. Jak se blížil ke stromům, rozhodl se, že v jejich stínu se nasnídá. Rozprostřel své tričko do prachu a klidně usrkával zbytek kávy. Jenom on vidí stromy, které rostou na střeše jeho domu, vyrůstají z neživé hmoty, aby z jednoho starého muže učinily kousek sebe sama. Lidé procházející u paty oblakodrapu nikdy neuvidí skrze zrcadlovou stěnu, která mnohonásobně tříští sluneční světlo, březový hájek a muže, který právě vyšplhal do koruny stromu. Nikdo nedokáže zaklonit hlavu tak, aby spatřil malý bod, který se pomalu sune ze střechy, do okna v devadesátém podlaží.
Zatím nevěděl, jestli má svoji novou schopnost tajit, anebo jestli si má vychutnat ten pocit, až mu nevěřící lidé budou zírat na podrážky bot.
Dosud se neodhodlal něco ukázat ani svým přátelům v kavárně. Ostatně už dva dny se u Ikara neobjevil. Dnes odpoledne tam musí zajít a dát si pozor, aby nedostal chuť předvádět svoje letecké kousky. Už teď by chtěl předvést veřejnosti svoji exhibici. Napadaly jej tisíce myšlenek, jak by mohl ukojit svou potřebu vše ukázat lidem. Třeba by v tramvaji visel za malíček na tyči a dělal při tom kotrmelce nebo by mohl letět podél skleněné střechy domu a na jeho nájemníky se ze široka usmívat. Také by mohl způsobit poplach, kdyby si zahrál na muže zničeného ztracenou láskou. V jeho letech těžko uvěřit. Přijela by policie, někdo by se ho určitě snažil přemluvit, aby to ještě jednou promyslel, pod ním by stáli hasiči se záchrannou sítí a on by v okamžiku, kdy mu podají ruku, vyklouzl, kousíček by padal, ale pak by se rozmyslel, vrátil by se a podal ruku policejnímu psychologovi, který se zkameněle vyklání z okna a řekl by „Promiňte, asi to byla hloupost“. On ale nebyl z těch, kteří dokáží svoji fantazii zhmotnit, i když dnes k tomu má jedinečnou příležitost. Tím by riskoval, že z něj udělají buď světce, nebo pokusnou myš.
Rád by byl středem pozornosti, ale pouze tak, aby všechny rozesmál a potěšil a ne proto, aby se nad ním skláněla mračna doktorů. Rozhodl se, že si létání bude užívat tajně a v soukromí. Vymýšlel chvíli, kde je nejvhodnější místo pro jeho experimenty, aniž bude riskovat odhalení. Napadlo jej pouze jedno, zato takřka ideální.
V tramvaji se ze zvyku usadil na místo označené tabulkou pro invalidy a dojel až na konečnou. Rezavé kolejnice se tady mezi továrními halami stáčely zpět a on byl jediný, kdo sem dnes přijel. Vše bylo pusté a zavřené. Linka sem vedla jen proto, že kdosi na úřadě ji zapomněl zrušit. Ušel několik dalších kroků a skrz prosklenou stěnu haly ho uviděl. Zelenočervené šapitó cirkusu. Došel až k němu. U pokladny, kde nikdo nebyl si jen tak z radosti vyletěl o metr výš než bylo okénko, obrátil se hlavou k zemi, nahlédl dovnitř a řekl „Jeden dospělý prosím“. Uvědomil si, že to co právě řekl, není dnes pravda. Ale nikdo mu neodpověděl. On žádnou odpověď nečekal, protože naposledy viděl svíti nápis Barino před padesáti lety. Dnes ale cirkus v jeho mysli svítil, zářil a hlučel do noci, jako kdysi a on tu měl dnes být jediným divákem a jediným artistou, který bude předvádět čísla, která tady nikdy neviděl nikoho dělat. Ani cirkusového kouzelníka. Vešel doprostřed manéže a vyletěl asi na úroveň páté řady hlediště. Už za tohle by sklidil potlesk větší, než čtyřnohé dítě na tříkolce. Slunce svítilo na jeho hlavu otvorem v šapitó, které během let zesvěttlalo a zchátralo. Jeho barvy vybledly a usídlily se pod ním hejna vlaštovek. Slabě vnímal vůni sena, cukrové vaty, kobylinců a potu zapuštěnou stále ještě ve shnilých pilinách na podlaze. Vznesl se k nosníku pod vrcholem stanu. Byl tak zrezivělý, že kdyby se na něj pověsil celou vahou, určitě by spadl.Takhle se mohl držet jednou rukou a druhou mávat tak, aby se vznášel a nezatěžoval trosky.
Pustil se a začal jen tak bezcílně poletovat cirkusem kolem dokola a v duchu poslouchal svého otce, který mu kdysi řekl, že tihle akrobaté jako by měli křídla. A on, když se podíval nahoru, opravdu viděl místo bílého závoje křídla. Teď by ji mohl vzít do náruče a snést ji na zem. Konečně by se jí dotkl a možná by ji naučil i létat. Kolikrát na to tenkrát tajně pomyslel?
Najednou se ozval zvláštní hluk zpoza konstrukce, na které byly upevněny lavičky pro diváky. Jedna polovina hlediště se začala třást. Slétl o něco níž. Mezi sedadly se objevila hlava medvěda. Chvíli se bál, ale potom mu došlo, že je úplně v bezpečí. Prohlížel si ho a medvěd si všiml jeho. Byl starý, olezlý, nečesaný, bezzubý a smutný. Byli si docela podobní. Stáli a dívali se na sebe. Medvěd byl zvyklý vídat vousaté ženy, žabí děti i iluzionisty, kteří se nechávali probodávat žhavými háky, ale tenhle artista ho opravdu zaujal. A i kdyby snad neuměl létat, i tak je to pořád ještě první člověk po mnoha letech, který ho přišel pobavit. Přiblížili se k sobě, a medvěd napřáhl packu, aby se ho mohl dotknout. Stoupl si na zadní tlapy a jemně mu sundal levou botu. On cítil jeho smrdutý dech na chodidle, ale věděl, že mu nic neudělá. Také by odtud rád odletěl. Za okamžik se už oba proháněli manéží a medvěd vypadal jako dítě, které se pokouší chytit motýla.
Unaveně dosedl na lavičku v městském parku. Ještě před půl hodinou nad městem pršelo a slunce ještě nestačilo vysušit kapky deště. Nechtěl si namočit své tenké ošoupané kalhoty, proto si sedl na lavičku tak, že se jednou rukou udr-žoval na dně. Rozhlížel se okolo a nechával se unášet představami a vzpomínkami. Zase vzpomínal na svého tatínka, jak jej vždycky napomínal, aby si nesedal do mokrého. Tenkrát ještě tak snadno neonemocněl, proto poslechl až když ho otec odtáhl za ruku ke zmrzlináři co právě projížděl kolem. Dnes stačí trošičku zimy a vlhka a už se o něj alespoň dva týdny musí starat jeho věčně vzteklá sousedka. Vaří mu hořké utrejchy a ječí na něj, když si jde ke knihovně pro svého Steinbecka, kterého už přečetl asi desetkrát.
Ze zamyšlení ho vytrhl vítr, který se mu proháněl děravým oblekem. Roztřásl se, zapomněl se držet nad lavičkou a dosedl do loužiček deště. Otřásl se, vyndal si zuby, otřel je prstem a vydal se do města. Začalo se stmívat a on se v mezeře mezi stromy upřeně díval na měsíc. Došel k prvnímu osvětlenému domu, kousek od parku. Schoval se v úzké uličce plné domovního odpadu a čekal až se úplně setmí. Okolo prošla vysoká, krásná dáma a její vůně zavanula až k němu. Otočila se když zaslechla jak haraší ve starých novinách přitom když si zouval mokré boty. Nesměle se usmála a hodila mu nějaké drobné. „Každý máme něco“ zamumlal si pro sebe. Ale to, co měl on, jí už asi nikdy neukáže. Rychle se otočila, nadskočila na vysokých podpatcích, ale další kroky už nebylo slyšet. Jenom podivně mávala jednou rukou. Ani to nepostřehl. Byla tma, jenom jediná lampa prosvětlovala oblohu nad jeho hlavou. Vznesl se k prvnímu oknu a uviděl muže, jak sedí na posteli a rukou si mne mezi prsty na nohou. Po chvíli přestal, vstal, došel k umyvadlu, vzal lahvičku inkoustu, která ležela na jeho okraji a vylil ji do výlevky. Uchopil plnící pero ležící na stole a rychlým krokem přešel k oknu a hodil mu ho na hlavu. Stačil se sotva schovat. Na saku měl velkou skvrnu od inkoustu. Bylo slyšet, jak se pero rozprsklo dole na kamenné dlažbě na malinké kousíčky jako časovaná bomba. Teď už nebylo nebezpečné.
Okolo ruky mu prolétla vlaštovka poskládaná z popsaného papíru. Ten muž stál u okna a mezi prsty mu šustil papír. Za tu chvilku, co on plaval pod jeho oknem, se jich dole jako hejno holubů usadilo alespoň tolik, kolik stránek bude mít tahle povídka. Čistý bílý papír zářil na hromadě starých novin pod ním. Začínalo pršet. Začínalo pršet a muž nad ním skládal rychle a nedbale, takže kapky srážely skládačky tak, že se nevznášely, ale těžce padaly, kroutily se a rozkládaly dřív než se dotkly země.Tiše se zavřelo okno. Zaslechl jenom zvuk vrzajících per v posteli a cvaknutí vypínače na malé lampičce s papírovým stínidlem, kterou předtím viděl v pokoji na koberci, kam si ji muž postavil, aby lépe viděl na své nohy. Na okapu kousek od něj se zachytil kus složeného papíru. Nejistě a s pocitem nepatřičnosti, že se dotýká cizích tajemství, jej rozložil. Písmena byla rozmočená a skoro nečitelná. Papír byl jako hlavolam, který se musí správně rozložit a vyluštit. Rychle ho zastrčil do kapsy saka. Po hlavě sletěl na zem a nedočkavě a překotně posbíral všechny stránky, co ležely v uličce. Každou zvlášť uhladil, složil do čtverce a zasunul si je za gumu kostkovaných trenýrek, aby rychleji uschly. Byl unavený a zvědavý, proto se vydal domů. Do svého bytu nešel po schodech, aby nemusel poslouchat ten křik, ale vyletěl do okna, které zapomněl zavřít než odešel. Na parapetu ležela konvice se zbytkem studené kávy, rozředěné dešťovou vodou. Rozsvítil, chvilku hledal své teplé bačkory, svlékl se donaha a vylil zbytek kávy do hrnce, který stál na dřevěném kuchyňském pultu, aby si ji mohl ráno ohřát. Zabrousil pohledem ke knihovně, došel k ní, vytáhl za hřbet knížku s nápisem Pláň Tortilla, otevřel ji a vyndal pečlivě schovanou láhev tequily, kterou si koupil před spoustou let jen tak ze sentimentu ke svému oblíbenému autorovi. Ještě nikdy ji neochutnal. Dočetl se ale, že potřebuje ještě plátek citronu a sůl. Citrón našel na stole, okoralý a suchý z minulého týdne, kdy mu ho přinesla sousedka, když si léčil nachlazení lipovým čajem. Sedl si do křesla. Do starého modrého plechového hrnku s velkým uchem si nalil asi na tri prsty tequily. Ještě nevěděl, co všechno tenhle nápoj dokáže udělat z takové všední noci. Zhluboka se napil, vykulil oči, roztřásl se, vzal citrón obalený v soli a skousl.
Uviděl slunce. Hřálo a pomalu sušilo jeho mokré vlasy. Vzpomněl si na složené papíry, které měl vedle křesla na prkně podloženém hromadou knih, které mu slouží místo stolku na čtení. Narovnal je rukou. Našel první stránku. Ještě pomyslel na to, že udělal dobře s tou schovanou tequilou a začal číst. „Celý život čekal na to, co prožil dnes ráno...“.