Liao Yiwu: Básně v próze

básně

Prosím, nedotýkej se těchto básní, těch kamenů, slunce a vody, těch smyšlených vzdušných zámků, prosím, opatruj své měkké, hebké dlaně.

Každé slovo je kousek živé kůže, která samovolně srůstá a skládá krásnou bytost, krastalicky dokonalé dílo, které ještě nehotové začne tlít a měnit se v cosi křehkého a tenounkého. Když očima přelétneš verš, jako bys protrhla kousek hedvábí, jako bys poranila proužek kůže. Doširoka otevřenýma očima vidíš ránu rudnout, mokvat a růst, až celá tvá vidina podlehne zkáze. Krásné je vždycky křehké - jako papír, sníh, peří, hedvábí, okvětní plátek, půvab, jako chvějivý zvuk všech těchto slov a tvého jména Létavice. Toužíš mít, ale poznáš, že mít je nemožné. Za hnilobnou krásou je nicota, nekonečná, osamělá nicota, i krása sama je nicota, šálivá a oslnivá nicota.

Prosím, opatruj své měkké, hebké dlaně!

moře

Jestli vypluješ na moře, nikdy se neohlížej zpět. Moře pouští, moře milenců, moře s hrdlem pořezaným skleněnými střepy. Modlí se, lapá po dechu, svíjí se, z plic vychrchlává ryby, vychrchlává potoky zkrvavených mušlí a šupin. Jestli v něm chceš žít, mezi vodami a rybami, i tvé hlasivky mu musí podlehnout.

Chceš-li se naučit moři, modli se, slaď krok s jeho odvěkým rytmem. Zapomeň na lidi, staň se vodou, staň se rybou, v neustálém omílání, unášení, hlazení a objímání vln staň se pevnou vodou a tekutou rybou! Pak dokážeš obsáhnout jeho i ji, obsáhneš ženu i muže uvnitř sebe, jejich tváře i jejich srdce. Budeš se třepotat mezi pohlavími. A až hvězdy začnou padat na moře a z iluzí plodit třpytivé nové bytosti, pak budeš nepochybně mezi nimi a jako člen hvězdného klanu budeš s rybami, s vodami a svými modlitbami slavit svatbu.

Ty sama jsi moře. Pouštní moře, které se nikdy neohlédne zpět.

listí

Tvoje láska, tvoje marná láska mě nutí myslet na smrt. Slastnou smrt. Měkkou, měkounkou loďku.

Budu spát na palubě, uslyším šepotavé loučení listí s větvemi stromů, pak první, druhý, třetí přikryje mé čelo a jeden druhému tichounce řekne: „miluji tě“ -  před mnoha lety nebo za mnoho let, jedna lidská bytost řekne druhé: „miluji tě“ – a až zetlejí a jejich duše vysuší vítr, jako dva listy přikryjí mé čelo.

lampy

Tu noc jsi plula na hladině celému světu vystavená na odiv. Uviděla jsi mě, zmocnila ses mě a pak jsi mi odešla, ani nevím, jestli na nebe, nebo pod zemi. Dojatý jsem stál nad nekonečnem zatopených střech, lidské hlavy jako těžká sedlina se kolébaly pod vlnami a bezhlavá těla plula mezi rybami. Z tvých prsou vyšel smutný výkřik, jako když vyčerpaný pták mizí v místě, kde se voda stýká s nebem

Jsi odlesk lamp na vodě a já nemůžu než z dálky sledovat tvé mihotání. Jsi v obklíčení ryb a jejich proplouvání, bezhlavá těla mrtvých si tě vkládají na krk. Neroztrhají tě? Až velká voda opadne, objeví se pevná zem a sedlina se znovu změní v hlavy, neroztrhají tě? Má milá, až budeš klesat pod hladinu, budeš ještě vědět, že jsem první muž, kterého jsi poznala?

sníh

Za oknem sněží. Já sedím před zrcadlem a myslím na tebe. Zrcadlo, ten velký diamant, se leskne. Cítím záchvěv chladu hluboko v kostech. Mé tělo se rozestupuje a dovnitř vchází ženská bytost se ztuhlými údy, protahuje se mnou a vstupuje do zrcadla, jsi to ty? Ta dívka proměněná v diamant?

Sněží stále víc. Vzduch je slaný. Mezi oknem a zrcadlem, sníh a diamant, chvíli bílá a hned zase modrá. Kouřím cigaretu, dlouze setrvávám v neuchopitelném tušení a nevnímám, že mi zbělely vlasy.

tůň

Všechno je mrtvé nebo všechno spí. Mlhou zahalená tůň a lidská těla plují na hladině s lehkostí dřevěných břeven. Omámeně vstávám, postel i slamník jsou pryč, celá krajina se roztříštila na kusy a jako sanpan zmizela v dálce, nevím, kde jsem, pod nohama ani kousek pevné půdy a v prázdnotě nezbývá než vstoupit na plovoucí most z lidských těl.

bezpočet tichých hlasů si předává mé písně, zpívám i já. Ne, nezpíval jsem, to někdo jiný v mém podbřišku zpíval za mě. Úlomky slov se mi zařezávají do uší: .... imaginární města... vísky v S´čchuanu... fatwa.... masky .... žízeň.... Ta slova jsem psal já? Skutečně jsem je psal?

Všechno spí, není to snadné, má první a jediná chvíle věčnosti. Plovoucí most se láme oblouk za obloukem, klesá do hlubin, já si opatrně lehám na břicho a objímám poslední mostní břevno – je to žena. Tvrdí, že je bůh.