| Jen si to představte, prosím pěkně. Společensky nezbytná návštěva u někoho, koho nelze označit zrovna za vaše blízké přátele. Hostitelé bydlí v hezkém rodinném domku s uzavřeným dvorkem. Jsou to významní lidé, pro vás, vaši ženu, rodiče, bratra; zábava je lehce strojená, jak už to v takových případech bývá. V obývacím pokoji na stole leží tácy s chlebíčky, mísy s bramborovými lupínky a slaným pečivem. Uprostřed konverzace se uvolníte na toaletu. Ona místnůstka je na konci chodby, kousek od dveří na verandu, z níž se schází na dvorek. Je tu příjemně, okénkem do dvora sem vane chladivý vánek. Usadíte se, pomeditujete, uvolníte se. Vyjde z vás celistvé lejno o velikosti pěkné salátové okurky. Otřete si zadek, přičemž zjistíte, že jemný, luxusní, na čtverečky nařezaný toaletní papír vyšel na vaše otření právě tak akorát. Spláchnete... voda zurčí, papír mizí v útrobách septiku, ale hovno v celé své kráse zůstává v míse. Co teď?
Samozřejmě u sebe jako na potvoru nemáte ani kousek papíru, kterým by se dalo sešťouchnout. Ani blbou jízdenku na tramvaj. Rozhlížíte se kolem sebe, ale na záchodě není dokonce ani štětka. Rukou do toho nepůjdete, nejste přeci dobytek. Nemůžete ovšem požádat hostitele o nový papír, přede všemi, zvlášť ne teď, když jste už strávil deset či více minut na toaletě. Co by si o vás společnost pomyslela? Že jdete do jejího středu s neutřeným zadkem? Že si na špinavou řiť klidně navléknete kalhoty a jdete lážo plážo do obývacího pokoje? Začnete-li křičet, upozorníte na sebe celou společnost, a to je skutečně nežádoucí!
Smrad z mísy vám připomíná prekérní situaci, do níž jste se dostal, v celé své nahotě. Máte v kapse u kalhot mobil. Mohl byste lejno sešťouchnout anténou. Ale čím ji pak otřít? Kdybyste měl alespoň kapesník!
Minuty ubíhají. Jste na záchodě již bezmála patnáct minut. V obývacím pokoji vás už jistě někdo začal postrádat. Na záchod není hluk z pokoje slyšet, ale můžete si být jisti, že nějaký zvlášť neomalený bavič podotkl na vaši adresu něco nelichotivého.
"Co tam ten X.Y. tak dlouho dělá?" zašeptal polohlasem do ouška vaší choti "rodinný přítel" N.N., který vám už delší čas pije krev. "Když odcházel, zrovna jsme se bavili o chovu kalifornských žížal. Že by ho to natolik vzrušilo?"
Vaše žena se hihňá, protože považuje N.N. (na rozdíl od vás) za vtipného.
Mezitím se znovu naplnila nádrž splachovadla. Plni naděje spláchnete, ale hovno vodnímu proudu opět odolalo. Situace se stává neúnosnou. Uvažujete o tom zout si ponožky a použít je na eliminaci hovna. Bosých nohou si ale každý hned všimne. Jak byste to vysvětlil? Dále vás napadne poslat ženě prosebnou SMS. Ale ženské jsou potvory a záhy by se vaší nezáviděníhodnou situací bavila celá společnost. Jste na záchodě 22 minut. Ke dveřím přichází hostitelka a se zájmem se ptá, jestli je všechno v pořádku. "Ano," vykřiknete a na čele vám vyvstanou krůpěje potu. Hostitelka má zřejmě strach, že vás při tlačení ranila mrtvice. Četla to nejspíš v nějaké detektivce nebo viděla v seriálu o Colombovi. Anebo se obává, že si na záchodě nitrožilně aplikujete drogu. Knihu "My děti ze stanice ZOO" četl v mládí snad úplně každý.
Hostitelka odchází. V tu chvíli vám s konečnou platností dojde, že jste se právě zbavil možná poslední naděje na záchranu. Měl jste přece odpovědět: "Ne, všechno NENÍ v pořádku. Chybí tu papír." Jenže jste to neudělal. V tom stresu jste na to úplně zapomněl.
Jste mučen představami toho, co se odehává ve vzdáleném obývacím pokoji. "Tak co?" ptá se určitě N. N. "Prý je vše OK," odvětí hostitelka a sáhne na tác pro humrový chlebíček. N. N. se obrací k vaší ženě. "Problémy s prostatou?" šeptá jí do ouška účastně. "Anebo je v tom - jak my germanisté říkáme - Durchfall oder Verstopfung?" Odkloní se od její hlavy a začne rozebírat tajemství smrti Karla Hynka Máchy, který podle některých teorií zemřel na úplavici.
Zouváte si ponožku, obracíte ji naruby a navlékáte na ruku. Když do hovna jen lehce šťouchnete, možná ji ani moc nezamažete. Dlaň v šedé bavlněné tkanině se blíží k exkrementu. V poslední vteřině couváte. Nedokázal byste si ji pak znovu obléci na nohu, prostě nedokázal. Potřetí splachujete. Opět marně!
Jste na záchodě přesně půl hodiny. Ztrácíte nervy. Situace je kritická. Otevřeným okénkem skáče do místnůsky vypasený siamský kocour, miláček vašich hostitelů. Bohužel zrovna nemá na krku řemínek s rolničkou, který obvykle nosí. Kocour není žádné dobrotisko, použít ho k sešťouchnutí výkalu je prakticky nerealizovatelné; vyškrábal by vám oči. Horečně přemýšlíte, zda by bylo možné svést hovno na kocoura. Ne, to je nemožné. Jednak neodpovídá velikostí a i kdyby, těžko by vám někdo věřil, že se kocour vzorově vyprázdnil přímo doprostřed porculánu. Kocour se vyškrábe na nádržku a packou si hraje se splachovadlem. Ke dveřím přichází tentokrát hostitel. Zvíře ucítí svého živitele a začne hlasitě mňoukat.
"Nácíčku," zvolá hostitel vesele. "Kampak jsi to zase vlezl, ty darebáku? Prosím, pane X. Y., mohl byste Nácíčkovi odemknout a pustit ho ven?"
"Teď... momentálně... ne," vykoktáte ze sebe. Samozřejmě byste milerád vyhověl a pustil ho ven, jen kdybyste se dokázal zbavit toho hovna. Otevřít hostiteli nemůžete; nepotlačil by svou zvědavost a jistě by ho moc zajímalo, proč sedíte oblečený na podlaze co nejdál od mísy. I když byste se při otvírání dveří postavil. Navíc by ucítil hovno. Hlavou vám proletí, že váš strýc Ferdinand byl schizofrenik, jehož kousky byly ve městě vyhlášené, dokud jej neodvezli na dožití do léčebny v Kroměříži. Co by asi hostitele napadlo, kdyby vás tu takto spatřil? Jistě: že jste stejný pošuk jako strýček Ferda. A znovu se svlékat a předstírat výkon potřeby vám přijde hloupé. Nejste si ani jist, zda by tyto úkony nebyly za dveřmi slyšet.
Třicátá pátá minuta. Hostitel se v obývacím pokoji naklání k uchu své manželky. Na čele se mu objevuje starostlivá vráska. "Je tam s kocourem. Kocour mňouká a on prý nemůže otevřít. Pamatuješ, jak nám jeho žena nechtěla říct, proč dali pryč psa?"
Hostitelka se zarazí a začne si okusovat spodní ret.
"Dáme mu ještě deset minut a pak tam na něj vletíme," říká posléze.
"Ne, to by bylo... nehumánní," namítá hostitel.
"A prznit zvířata, to je podle tebe humánní?" vykřikne příliš hlasitě hostitelka.
Hostitel přejede rychlým pohledem překvapené tváře hostů. Snaží se tvářit, jako že se nic neděje. Hostitelka poněkud necitlivě přistupuje k vaší ženě, bere ji lehce za předloktí a odvádí ji do vedlejší místnosti.
Čtyřicátá minuta. Ani další spláchnutí nemělo úspěch. Pokoušíte se nacvičit si nasucho na prkénku, jak se nejlépe dotknout co nejmenší plochy matérie, tak, aby se dala do pohybu a vám nezůstalo nic za nehty. Hovno vám připadá daleko větší než před půlhodinou. Kocour seskočil z nádržky a otírá se vám o nohy, hlasitě přitom mňuče. Už si nedokážete přesně vybavit, co bylo před vaším příchodem na toaletu. Připadá vám, že jste se u mísy narodil a vyrůstal. Občas váš zrak zalétne na dlažičky. Mají zajímavý vzorek. Horní řada kachliček je obroubena vlnovkou, složenou z čínských draků. Vlastně jste se měl jmenovat Jiří, po tragicky zesnulém bratru vašeho dědečka. Začínají vám docházet souvislosti.
Hostitelka účastně sděluje vaší ženě, co se dle doměnky jejího chotě odehrává na uzamčené toaletě. Vaše manželka se brání.
"Proč by Jindřich-"
Paní domu připomene eliminaci vašeho psa. Žena nejprve nechápe; konečně jí dojde situace se všemi kontexty. Na obličeji a na krku jí naskáčou červené skvrny. Koktá, že váš pes měl infekční nemoc, pro kterou musel být odvezen k veterináři "na injekci".Hostitelka se soucitně usmívá. "Opravdu!" zaúpí vaše žena a pak se rozpláče. Do pokoje vchází hostitel. Tváří se vlídně a chápavě pokyvuje hlavou. Hostitelka začne také pokyvovat hlavou. Vypadají jako mechaničtí čápi.
Čtyřicátá pátá minuta. Už se ani nepokoušíte spláchnout finální produkt metamorfózy poživatin do vířícího neznáma městské kanalizace. Nechcete na sebe neustálým zběsilým splachováním zbytečně upozorňovat. I tak jste už určitě terčem posměchu všech přítomných. Tichounce si pohvizdujete melodii dávno zapomenuté písně Michala Davida "My dva jsme sehraní". Kocour sedí na okénku a nevraživě pozoruje lejno, kterému věnujete daleko více pozornosti než jemu.
"Tak jak to provedeme?" ptá se hostitelka svého manžela. "Už je tam skoro hodinu. Musíme něco udělat. Musíme ho dostat ven. Nemůžeme už déle čekat. Kromě toho se mi taky chce."
"Mě se taky chce," přiznává manžel. "Vykopnu dveře."
"Ne, to ne, proboha," protestuje paní domu. "Rozbiješ dveře, ublížíš si, a ještě vzbudíš nežádoucí pozornost. Nemusí všichni vědět, že máme na záchodě šílence. Uvědom si, že je tu na návštěvě bratr starosty. A ta tlustá paní se špatně padnoucím umělým chrupem má sestřenici, co si její nejstarší syn vzal neteř jednoho senátora."
"Dobře, tak nejdřív vylezu do okýnka a zjistím, co a jak. Ale úplně nejdřív se dojdu vyčůrat na dvoreček."
Padesátá minuta. Stojíte na míse, natahujete se na špičky a odděláváte svrchní víko nádržky. Pokoušíte se vyjmout umělohmotný držák splachovadla. Jste příliš rozrušen na to, abyste dokázal správně pochopit fungování mechanismu. Vyškubnete bez rozmyslu plovák a hodíte jej na podlahu. Kocour jen tak tak uskočí. Kvikotem, připomínajícím spíše prase, dává najevo svou nelibost.
"Ten Nácíček tam nějak vyvádí. Chudáček. Myslím, že ho budeme muset utratit," poplakává hostitelka a otírá si hřbetem ruky oči. Po tvářích má rozmazanou maskaru. Druhou rukou přidržuje žebřík, na který se právě chystá vylézt její manžel.
"Proč bychom ho měli utrácet, hergot?" nechápe muž a sundá nohu z příčky žebříku. Šeptá, aby ho nebylo uvnitř slyšet.
"Oni toho psa přece taky museli nechat uspat," vysvětluje tichounce manželka. "Třeba byl pak agresívní. Se mohl mstít, lidem. Pro to zvířátko to musí bejt děsný trauma. Lez, fakt se mi hrozně chce."
Domácí pán si odkašle a vystoupí na žebřík. Stačí mu zdolat dvě příčky a má hlavu v okénku.
Zdvihnete hlavu a vaše oči se střetnou s jeho udiveným pohledem. Klečíte u mísy a s ponožkama na rukou se snažíte nabrat hovno plovákem za pomoci táhla. Kocour s rozběhem přes vaši šíji skáče do okénka a sráží svého majitele ze žebříku. Muž za zdí sténá, jeho žena vyděšeně ječí. Necháváte hovno hovnem, odemykáte dveře na záchod, s ponožkami na rukou vám to moc nejde, ale jste příliš v šoku, než abyste si je zvládl nejprve stáhnout. Běžíte na dvorek. Pan domácí leží v záhonu růží, kroutí očima a tiše kvílí. Jeho žena konsternovaně civí na vaše dlaně, skryté v bavlněné tkanině ponožek. Z nitra domu vybíhají ostatní hosté. N. N. volá z chodby: "Pojďte se na něco podívat! No, sem, sem na záchod! Něco takovýho jste ještě neviděli! Probůh, to je ale prase ujetý, úchylný! Chudinka Magdička (vaše žena)! Já bych teda na jejím místě..."
No řekněte, pane doktore, nezabil byste ho? |
