. . . „Cvak“, knoflík u televizoru vyletěl rukou zmocněnce do obvyklé polohy „vypnuto“. Místo partičky „čtyř“ zbylo jen černo ohraničené čímsi, co dohromady tvořilo důmyslný přístroj, důvěrně známý jako televizor. Človíček, pán této prokleté bedny, se zastavil kousek od televize. S nohou nakročenou k dalšímu pochodu najednou strnul jako přimrazen. Příval myšlenek mu zablokoval svaly a oči nasměroval kamsi do mrtvého bodu prázdného pohledu. T-mail*, který mu právě přišel, začal působit v míře okolností na jeho fyzickou stavbu. Kila tuku, která se ještě před chvílí líně přehupovala na křesle a zajišťovala si další růst, zatím ještě nezpracovanou potravou, ale za to nadmíru kalorickou. Nohy, které sotva udržely tento monstrózní výtvor tehdejší doby, a ruce, plechovka od piva v nich vypadala jako něco, co velmi nepravděpodobně udrží stálý tvar na příštích několik předpokládaných minut. Na posledním místě by se dala zmínit hlava. Vůči tomu ostatnímu, monstróznímu kolosu tuku, byla jako špendlíková hlavička zapíchnutá do jablečné dužniny, u které se dalo těžce předpokládat, na kterém místě se objeví příští ráno po noci strávené v rouše nejistoty. Nejistota i fyzická podoba jemu tak důvěrně známá se účinky cizího rozumu postupně tvarovala. Když se po několika minutách probral z transu s hlavou plnou nových povinností, jeho duše se po několika vteřinách úporného bádání objevila v těle mladého muže. Tento muž měl sportovní postavu, výšku pozitivní a pohled gentlemana. Zastával práci tajného agenta a vždy, když ho nasazovali do služby, udělali z  něj postavu dle svých představ. I když byl kdekoli a oni ho potřebovali, najednou z něj udělali nového člověka s novou identitou, ale kdo zvládne přetvořit i vědomí? Dokončil svůj dříve načatý krok a pokračoval dalšími přes pokoj, který byl přeplněn vším možným, jen ne věcmi, které by i jen ve vzpomínce připomínaly nábytek, kromě jednoho zmíněného křesla a televize. Papíry od různých potravin, plechovky od piva a další odpadky zahalovaly celou podlahu. Došel do kuchyně, kde bylo nádobí všude možně, jen ne v kredenci. Bylo nechutně přilepené do sebe. Posledním pokojem, kterým prošel, byla možná někdy v minulosti ložnice. S námahou otevřel nenápadné dveře, které byly zastlány různým svinčíkem. V tajné místnosti skryté těmito dveřmi měl pracovní oblečení. Ve skříních byly do komínků složené košile a obleky byly na ramínkách pověšeny vzorně vedle sebe. Boty naleštěny a kaničky srovnané do jedné lajny. Oblékl své dočasné tělo do slušivého oblečení a nageloval své černé vlasy. Připravil vše potřebné na nový případ a . . .

 . . . dveře za ním zaklaply a tím začala další část jeho dvojího života. Na rtech mu vyvstala otázka: „VRÁTÍM SE?“