|
| |
 |
O tom, co je filosofie pro nefilosofy
Autor: p.t. (Občasný) - publikováno 24.10.2000 (13:35:22), v časopise 24.10.2000
|
|  |
Ne, nechci diskriminovat profesionální filosofy či studenty filosofie, jen chci naznačit, že četba tohoto textu pro ně bude nejspíš ztrátou času. Nenajdou v ní ani nové hluboké náhledy na jednu ze základních otázek, ani vybroušenou filipiku pro či proti tomu kterému pojetí filosofie. Cílem tohoto textu je naopak pomoci těm, kteří jsou trochu bezradní, z kterého konce mají začít rozmotávat klubko otázek, které se za tímto pojmem skrývá. Takže tento text si nečiní nároky na pojmovou preciznost a argumentační vybroušenost, ale spíše je textem popularizačním, slouží k vyprovokování hlubších otázek. A pokud vám tato výstraha nestačí, pak vězte, že vychází z přednášek prof. Milana Machovce na FF UK (Úvod do filosofie), který s oblibou říká, že filosofie je tu pro lidi, ne pro sektu specialistů. A o tom to celé bude.
Pro první přiblížení se hodí klasická definice: Filosofie jako snaha o moudrou orientaci člověka ve světě a v životě. Tahle definice nespadla z nebe, každé slovo má svůj význam. Populární výklad řeckého Filosofein zní láska k moudrosti, snaha o moudrost. Snaha znamená aktivní usilování o dosažení jistého cíle, v tomto případě usilování, které vlastně nemá konce: asi jen dosti velký hlupák si může říci "tak, teď jsem sněd všechnu moudrost světa, už víc nepotřebuju vědět". V tradičním školním podání bývá jako první, kdo filosofii v tomto pojetí proslavil, označován Sókratés. Odlišil se od svých kolegů, kterým říkali sofisté (populárně: mudráci, mudrlanti) a jejichž moudrost se vyznačovala tím, že uměli šikovně vykličkovat z každé slovní či soudní pře. Tedy aktivita jako první nezbytná součást filosofie. Aktivitu lze nasměrovat různě: od sbírání známek po vybíjení příslušníků jiné rasy. Nám jde o snahu po moudré orientaci - víme už, že to není chytristika. V čem spočívá opravdová životní moudrost tady asi těžko vysvětlím, vždyť této otázce se věnují rozličná učení s tisíciletou tradicí. Ale aspoň náznak: moudrému člověku by určitě neměl chybět jistý rozhled, názor o světě a smyslu života, jistá jeho hloubka a schopnost reflektovat své činy. Samozřejmě sem patří také dostatečně rozvinuté citové vnímání, vůle se rozhodovat a jistá etika konání. Pro naši definici ale můžeme toto úskalí překonat: jde tu o moudrou orientaci. Tudíž slovo moudrou zkusme zhruba přiblížit jako "předvídavou, poučenou, ze zkušenosti, rozumu a citu vycházející" orientaci člověka. Ejhle, člověk! Toho vám definovat nebudu, alespoň jeden exemplář tohoto podivného tvora jistě aspoň trochu znáte, jinak otázka "Co je člověk?" je ve filosofii jednou ze základních otázek, na kterou se snaží ze svého úhlu pohledu odpovědět velká část myslitelů, označovaných za filosofy. Tak. Člověk se obvykle pohybuje v jistém okolí, chcete-li časoprostoru, které na něj působí a on zase působí na své okolí. A o to tady jde: orientaci člověka ve světě, jeho okolí během jeho života. Zas tu máme dvě taková veliká slova: svět a život. Různých výkladů světa už bylo vymyšleno a zbořeno také nespočetně, ale ty, co by každého z nás měly osobně zajímat jsou především ty, které nás formovaly, pomocí kterých jsme se každý z nás rozkoukával po světě a učil, "jak to vlastně funguje, jak se ten svět rýmuje". První karamboly, vedoucí k hlubšímu zamyšlení obvykle bývají, když člověk zjistí, že to v životě opravdu nechodí jako v pohádkách a s tím dobrem a zlem je to sakramentsky složité. Schopnost reflektovat (tj. podívat se sám na sebe s odstupem) své předsudky a předpojatosti je dosti nebytné umění na cestě k moudré orientaci. Nejspíš už se vám v hlavě klube námitka, že je to celé takové tlachání se vznosnými pojmy, jenže v životě to chodí jinak. Ale sem celý ten výklad směřuje: jde přece o váš (stejně jako můj) život, o to čím jej naplníme a jak se rozhodneme na jeho křižovatkách. To záleží přeci právě na tom, jak dobře odhadneme současnou situaci, nalezneme z ní to správné východisko, jak daleko dohlédneme důsledky svých činů pro sebe i druhé a kde si nastavíme hranici, za kterou už ve svém jednání nezajdeme. Takže ještě jednou: filosofie jako snaha o moudrou orientaci člověka ve světě a v životě. Rozebrali jsme tu její definici z pohledu tří základních dimenzí filosofie: kosmologické (tj. poznání světa), antropologické (poznání člověka) a osobní (nazývané též sókratovská – aktivita, angažovanost). Když se nad tím člověk zamyslí, tak s údivem zjišťuje, že filosofie je vlastně ta nejpotřebnější věc pro život, proto, aby ho úplně nepromarnil.
Jako epilog k dalšímu zamyšlení bych možná ještě přidal Augustinovo: "Hledáme, abychom nalézali. Nalézáme, abychom hledali. Ergo: Hledáme, abychom hledali". Přeju těm, co vydrželi dočíst až sem mnoho dobrodružství při hledání.
|
|
|
