|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Jitku jsem pozval na večeři ze zcela odlišného důvodu, než se obvykle dělá. Byla to malá silnější blondýnka a za těch půl roku, co jsem ji pozoroval v práci, jsem pochopil mnoho věcí.
„Dáš si ještě víno,“ ptám se po jídle.
„Jo, proč ne.“
Dolévám z otevřené láhve a zároveň jí upřeně hledím do očí. Cítím jak taje.
„Proč jsi mě sem vlastně pozval?“
„Chtěl jsem tě poznat. Chtěl jsem vědět jaká jsi. Ale zatím jsem mluvil spíš já. Pověz mi taky něco.“
„Jasně. Co by tě zajímalo.“
„Jak chceš ty. Začni třeba prací.“
„Práce mě baví. Jsem spokojená.“
„Jak dlouho už tam vůbec pracuješ?“
„Dva roky. Ale teď se toho tam hodně měnilo. Za poslední půl roku přišlo plno novejch lidí.“
„Včetně mě.“
„Včetně tebe.“
„A kdo třeba ještě přišel?“
„Další pracovnice.“
„Jaké?“
„Jitka a Jana.“
„A to je všechno?“
„Proč se mě na to ptáš? To snad vidíš sám, kdo s tebou přišel novej.“
„Máš pravdu.“
…
„Martina,“ přerušil jsem moment mlčení, „ta přišla taky nová.“
…
„To máš pravdu.“
„Co si o ní myslíš?“
„Já jí vůbec neznám. Nebavíme se spolu.“
„To je docela škoda, nepřijde ti.“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Nevim, nelíbí se mi.“
…
Martina se líbila každému. Tedy alespoň každému z mužské části pléna v práci. Byla to holka, která na úkor krásy při vstupu na svět darovala rozum. Možná ne všechen, ale jeho značnou část.
…
„Proč se ti nelíbí?“ začal jsem znovu.
„Všichni za ní lítaj a vona je přitom úplně hloupá.“
„A ty jí závidíš.“
„Ne.“
„Závidíš jí, že se za ní všichni chlapy otáčej.“
„Ne, proč?“
„Protože ty jsi hnusná.“
…
Nadechl jsem se a spustil:
„Martina nedostudovala střední školu, ale je zaměstnaná na stejném postu jako ty. To je divné, když ty máš dokončenou vysokou , ne? Dalo by se říct, že píchá s ředitelem nebo s někým vysoko postaveným nebo s oběma. A to ty nemůžeš. Když se tě zeptám proč bys to neudělala, řekneš mi něco jako, že je to hnusný a amorální. Ale pravda je taková, že ty nemůžeš. A to proto, že jsi hnusná.“
…
Na poslední větě jsem si dal obzvláště záležet a vyřkl jsem ji tak, aby ji slyšeli všichni ti, kteří s námi v restauraci seděli. Poté jsem pokračoval:
…
„Kdybys byla hezká, tak bys to dost možná dělala taky. Ale nejsi. A tak sedíš za židlí a doufáš, že si tě někdo všimne. Ale v dnešní době si takovýho hnusu, jako jsi ty, nikdo nechce všímat. Každej se radši bude bavit s blbou hezkou než s hnusnou chytrou. Ať budeš utíkat kamkoli, všude budeš za hnůj. Je mi tě upřímně líto. Je mi líto, že se něco tak odporného, jako jsi ty, muselo narodit. Škoda mluvit.“
A zchladil jsem své hlasivky zbytkem vína. Jitka v tu dobu odbíhala od stolu. Asi brečela, co já vím. Koho to zajímá.
|
|
|
