V kolonii je veselo, je po braní

a malý havíř  vyráží na sobotní

tancování se svou mladou nevěstou

která se tváří tak důstojně. Že snad

už nemusí utíkat tajně a stát s ostatními

neprovdanými družkami jen tak

pod oknem začouzeného sálu

hospody u šachty Žofie.

Nese si hrdě svůj statut paničky

rozšafného havíře, hrdá na čepec

a že nemusí pokradmu oknem

obhlížet mládence, že ona už

má provždy své jisté, že nemusí

vydechovat do polštáře

své sny o lásce.

Zatančil si s ní první a poslední

taneček, aby se neřeklo, pak

seděla mezi matrónama

a záviděla trochu holkám

hihňajícím se pod oknem.

Její muž zatím ve výčepu

si notně přihýbal, tak jak to

přece dělají všichni chlopi

z kolonie. Mladá nevěsta

se tváří statečně, oči zarudlé.

V říjnové slotě vede si ji domů

maličko rozzářenou tím posledním

tanečkem. Trochu zklamaná

že ani jedna její družka

nevydržela tak dlouho venku

pod oknem. Aby viděly

jak se jí v kole sukně

točila, jak furiantsky

její muž výskal

a zvedal ruce nad hlavu.

                        „Ona idě do hospody

                        jako leluja

                        všeci ludia sa divajú

                        jaká je šumná.“

V noci bolestivě zatínal ruce

do jejího těla. Pivo netlumilo

vášně, jen z nich dělalo

úmorné rubání na předku

když je slabá žíla, a chodba

je hodně nízká. A parťák

nestojí za nic a štajgr mizera.

Hlasitě hekal, když ji

nešetrně zraňoval. Pak konečně

nahlas chrápal, zatímco ona -

do polštáře své sny vyplakala.

Příští rok koncem června

už byla zavedená panička.

A v karvinské porodnici

se narodila její první dcera.

Vždycky se tvářila statečně

ta bledá skřítkovská holčička

vždycky měla  poblouzněný

zasněný výraz. Jako by tušila

že jenom to, co si vysníváš

je skutečně to, co od života

 dostaneš.