|
| |
 |
|  |
Filosofie je snaha o nalezení pravdy.
Ovšem, opět se vracíme ad absurdum, zda je vůbec možná poznatelnost pravdy.
Ale jak již naznačil Tragos v úvodníku, tudy zřejmě cesta nevede.
Tázali bychom se jen stále dál a dál po nějaké prvotní příčině či podmínce poznatelnosti
a veškeré naše vědění by skončilo u parodie na Sokratův výrok Meo me, nihil scire!
Již slyším otázku, jaké řešení této bezvýchodné krize poznání subjektu nabízím?
Když už je řeč o subjektu, pak nabízím řešení v subjektivismu.
Avšak ne v jeho infantilním stadiu, kdy člověk byl měrou všech věcí, ale v jeho dospělosti,
v uvědomění si reflexe světa skrze soubor faktů, o nichž lze sice pochybovat, ale přesto je považuji za
směrodatné v mém okruhu bytí a řídím se jimi v praktickém životě i konání.
Nakolik je hodlám "falsifikovat" či "verifikovat", závisí jen na mé touze po faktech co nejčistších, či přímo
esenciální a také na tom, jak daleko zašla má reflexe existence a hermeneutické povědomí o podmíněnosti
vlastního poznání.
A jak to vše souvisí s úvodní tezí, že filosofie je snaha o nalezení pravdy? Snad bude odpovědí, pokud tutéž větu
parafrázuji v rámci kontextu: Filosofie je snaha o nalézání toho, co je pravdivé, ale aby zůstala snahou, postupuje
stále dále a zjišťuje, zda nalezené pravdivé je skutečně "pravdivé" a zda obstojí v kontextu všech možných
způsobů verifikace a falsifikace, nebo-li, filosofie nemůže stagnovat u nějaké fundamentální a dogmatické
pravdy. Pak nevidím již rozdíl mezi náboženstvím a filosofií.
Filosofie neustále kráčí kupředu, vyvíjí se co do poznání skutečnosti a na každou nalezenou "pravdu" se dále ptá
tak, aby byla pravda pokud možno zpochybněna. Dochází tak k neustálému odhalování a poodkrývání něčeho
definitivního. Postupuje se od pravdy nižší k pravdě vyšší.
Ovšem odpověď, kdy a k jaké "poslední" pravdě dojdeme, jest prozatím ve hvězdách……
|
|
|
