|
| |
 |
Pramen
Autor: ZaK (Občasný) - publikováno 19.10.2000 (16:45:31), v časopise 20.10.2000
|
|  |
Pramen
Šel poutník lesem,smutný to poutník, podivín ,lhář s hlavou svěšenou k zemi hledící, myšlenky v otázkách nikdy nezodpovězených. On pramen hledal, pramen léčivý ,který omyl by mu rány bolavé a ukojil by jeho žízeň, přerazil tu hořkou pachuť v ústech jenž trýzní ho od dob kdy sám a sám hledá cestu k životu a všude nalézá jen utrpení a bolest.Jde hustým temným lesem, nikde místo kde by hlavu složil, kde aspoň na chvíli zapomněl by na své zármutky,a ponořil se do říše absolutna, kde hlavním pravidlem je snít, o pramenu nevysychajícím dávající člověku pocit čistoty. Jde monotónním krokem, když tu před sebou spatří krásu,krásu v podobě šumícího březového háje ,který říká pojď poutníku odlož břímě své já píseň do říše snů hrát ti budu, človíček, ulehá do husté trávy poslouchá tu píseň lásky, hned jak v tranzu ocitá se a začíná snít,sen to je jediné místo kde človíček nemůže nikdy prohrát, on s mžitky před očima bránu nebes uvítá, jde dál a dál, tam v dáli někde zrcadlový třpyt mu prolíná se s modrou oblohou, ptáky zpívající klidnou píseň větru,jenž rozčechrává jim panenská chmíří čistoty,jde loukou, kde luční kvítí mísí se v aroma sladkosti tu vychází ten třpyt který neviditelnou rukou vedl poutníka.V kleče rozhrnuje květy kopretin, když tu spatří pramen tak čistý,okouzlující a přece tak krásně tajemný,vzhlíží na hladinu z které ne a ne se odtrhnout .Rukou hladí odraz své tváře ,sklání hlavu rty líbají hladinu, nasává a polyká doušek čisté vody ,tu jak rázem nový člověk objevil se,on prvé usmál se,on prvé je opravdu šťastný,on prvé pochopil,že je pro co žít.
|
|
|
