Ráno fičel severák. V poledne

louže roztály. Už nezvonily

jak rolničky na saních.

Za humny pomalu poslední

sníh slézá ze strání.

Mladý pacholek ze stájí

po mě pokukuje při večeři.

Hihňám se dlaní, stará služebná

mě dloubá do žeber. Užasle zírá

jak ke stropu vzlétá zářivý pták.

Na zaprášené lampě se posadil.

Jedno oko má staré, druhé však,

to druhé, se kouká potutelně.

Krák.

Vzduch celý den voněl

sněhem z hor, a jarem z údolí.

V březnu víra vítězí

nad vědomím, že ještě

kolik dnů nikdo nespatří

mou blůzu vyšívanou po nocích.

Pod houní jsme se schovali

před ledovým lijákem, já

a pacholek od koní. Na polích

fičelo. Pod houní tma. Pod houní

teplo. Pod houní ruce. Pod houní

my dva. Tak hladcí. Jak houska

z pece vytažená spletení a vřelí.

Krmíme se jeden druhým. A k nebi

nese se ostrý ptačí skřek. Kráááák.

Neboj se, můj milý. Od paní

dostaneme místnost v podkroví.

Postel a peřiny. Stará prostěradla

na plenky. Z vyšívané blůzky

přešiju křestní šatičky. Dobře

jsi mířil. Dobře jsi střelil, milý.