Jsem trochu bledničková

možná jsem jako houba vyrostla

ve stínu vlhkých lužních lesů

možná jsem se poprvé  nadechla

v ponurém vězení

krápníkových jeskyní

vždycky jsem uhýbala

hřmotu, rámusení, ranám

vždycky jsem se trochu bála

bílý kapesník, bílá botka

přeleštěná, plachá bledulka.

Jako by v těle velmi zvolna

roztával rampouch ledový.

Klenuté podloubí na náměstí

krajkoví gotické

potřísněné holuby.

Křehký ornament zdí starých

zdobí náhle lešení, dnes je

dům v krunýři, a na věži

čepička drátěná, a mraky

fialové se tolik hnaly

když jsem v podvečer

domů spěchala, on stál

na tom krunýři, hlomozil

hulákal, smál se, zedník,

pán, holub nadýmavý, bouřka

co přišla znáhla, a  volal:

„Slečinko, nechcete se schovat?“

Červencové deštíky spláchnou ulici

odtečou do polí, kam si mě odváděl

a když jsem sundávala vlhké šaty

vzdechl: „Tak křehká, bojím se,

bojím, že tě zlomím.“ Teď jiný kříž

mi láme záda. Zatímco můj muž

žene své domky na pastvu

cení zuby jako vlk na pekla

která nám občas zírají do dveří

a na kostelních hodinách

se pro kratochvíli houpá

já na louce za městem

honím své zrzavé bouřkové

jehňátko, beránka, trochu mi

růžoví tváře, a pas mám širší

nemohu předehnat ty krátké

nožičky, nemohu se tolik smát

jako se směje moje dítě

vzpurné, vzteklé, odvážné

a živé i za mě na třikrát.