Proutěná klec pro hříšnice

co přečasto zpívávaly

v krčmě v kraji vesnice

za níž  končí lidská bída

v poli lebedy a pýru

panko sudí, dušu zachraň

pro písničku, pro polibek

chcete stavět moji bídu

zaplátanou na pranýř?

Vždyť i vy jste párkrát vězel

v kruhu sukně roztočené

byl jste přenáramný hrnčíř

a z té sukně, a z té sukně

točil jste si  talíř, džbán.

Nemluv, ženská nestydatá

co ti vzdouvá hříšný život

z čeho jsi tak baňatá?

To jen píseň, to jen pusa?

Navždy budeš Dorota.

A byl srpen, když jsem meze

pro kozičku, pro králíka

za dědinou sekala

a kde stojí boží muka

blesk udeřil, až jsem klekla

celá tíhou zemdlená, 

celá srpnem poraněná

průvod mrtvých náhle táhl

od hřbitova za vesnicí

mezi nimi máma,  táta

manžel, který bídně zhynul

u vás v lesích jako kmán.

Ženská hříšná, nerouhej se

Bůh to vidí, nebojíš se?

Už na tebe čeká peklo

za to, že jsi příliš živá.

Tolik strachu,  tolik jsem se

radovala,  a snad z  bázně,

z té radosti, Bůh se usmál

nečekaně moje tělo

smutný prázdný soudek vína

navštívila láska,  láska. 

Co to nosíš

 pod svým srdcem

co tam skrýváš,

hříšná ženo?

kdo tě obtěžkal?

Pod srdcem zvon, vzácný pane

pod srdcem mám kapličku

ve které to zvoní májem. 

Nejsem sama. Trylkuje to

v hříšné ženě

pane sudí. Prozpěvuje.

Že srpnové dopoledne

žene mě, tak zaprodanou

radostně a velmi zbrkle

ke květnovým lučinám.