|
Michal Bärlach
Čekárna
Chvíli jsem asi spal. Čekárna už byla plná lidí. Každý poctivě třímal v ruce lístek se svým pořadovým číslem a bál se jen na chvilku ztratit pozornost. Nedovedu si představit, že bych promeškal to své a musel si vzít další. Muž, co si sedl vedle je mi povědomý. Má číslo 1945.
-Neznáme se?
-Pochybuji.
-Jste mi povědomý, trochu.
-Asi náhoda.
Na náhody jsem nikdy nevěřil. Všechno v životě je předem dáno. Jak to funguje tady dost dobře nevím.
Stejně ho znám. Výška dobrých sto devadesát centimetrů, úzká tvář, nad skobovitým nosem těkají dvě sytě modré oči. Jeho pohled je silný, ale trochu se bojí setkat s pohledy ostatních. Mezi prořídlými blonďatými vlasy jsou znatelné dobře zhojené jizvy. Má vypracované tělo, ale je skoro celé pokryto modřinami a podlitinami. Zvlášť na hrudi a na stehnech. Jakoby ho lynčovali.
-Umlátili Vás?
-Prosím.
-Jestli Vás umlátili…
-Aha, ne. Tedy ne tak docela.
-Aha.
-Jak dlouho už jste tady?
-Asi 2 roky, ale každou chvíli půjdu na řadu.
-Má toho asi dost, že?
-Nic neodflákne. Dočkáte se.
-Jo… … já vím. Bohužel.
-Odkud se můžeme znát?
-Neznáme se.
-Ale já Vás znám, kde jste byl před válkou?
-V Augsburku.
-Tam jsem nikdy nebyl.
-Hm.
Měl docela příjemný hlas. Jen vykřičený nebo spíš přiškrcený. Všiml jsem si, že když pokývl, nachýlila se jeho hlava víc kupředu a jen těžko ji vracel zpět.
-Oběsili vás?
-No… ano.
-Za co?
-To je jedno.
-Nechcete o tom mluvit?
-To jste uhodl.
-Mrchy, takhle nám ukrást mládí, že?
-… …
-Kde jste byl za války?
-Tak, různě.
-Nebyl jste ve válce?
-Ne.
-Já byl v Dachau, v táboře. Dostal jsem kulku do krku, tady, podívejte.
-Viděl jsem. Bolelo to?
-Ta kulka ne, ale všechno před ní ano.
-Pochopte, byl to rozkaz.
Dál už nepadlo ani slovo. Bylo by zbytečné, naprosto. Seděli jsme tam spolu ještě rok a půl než jsem se dostal na řadu já… | 
