Tak na rovinu, český film není v poslední době nijak úchvatný. Zajisté na tom má nějakou tu vinu nedostatek peněz, ale i s malým množstvím se dá natočit skvělý film, jako například Svěrákova Jízda. Spíše tedy hlavní problém bude a je v režisérech a scenáristech, kteří tápou na místě a točí stále to samé, s těmi samými. Ale to samozřejmě asi nikomu nevadí, jelikož my dokážeme přeci shlédnout cokoliv, jen když se to hýbe a sem tam to i mluví, hlavně aby tam hrál někdo „slavnej“ a bylo to trochu sprostý a s hvězdičkou vlevo nahoře. Jak jinak si lze totiž vysvětlit, tak akční návštěvnost Troškova Kameňáku? A kvalitou snímku to samozřejmě není. Kameňák sice tedy po komerční stránce uspěl, ale samozřejmě je to ubohost a trapnost sama. Potom nám český trh nabídl Krysaře, film natočený jen a pouze pro Guinnessovu knihu rekordů, nemohl dopadnout jinak, než popletený videoklip. Alespoň že měl Brabec štěstí a sněžilo mu. I pohádky se již nedaří dělat pohádkově hezké jako dřív. Například tedy Čert ví proč Romana Vávry. Avšak „naštěstí“ zde máme i vypočítavé režiséry, kteří dokáží stvořit promyšleně komerčně propracovanou komedii, vracející se opět do dob minulých, komedii nazvanou Pupendo. Scénkové vtipy postavené na ohraných hercích, na které se prostě do kina musíte jít podívat, protože to bude jistě švanda... Nic nového, žádné posunutím někam jinam, jen moc drahá reklama a průměrný český divák. Ale jdeme raději dál, a nebo vlastně ani ne... že v tom komunismu byla, ale legrace, co? Další důkazy nám totiž poskytnul i Jan Kraus ve svém Městečku. A ať se klidně všude prohání s dopisem od Formana, kde mu je film chválen, stejně to je šmucka. Dále zde máme film Lesní chodci režiséra Ivana Vojnára, jdoucím alespoň trochu jiným směrem. Příběh dvou bezdomovců libující si ve své svobodě, založený na osobitém Schmitzerovi, avšak zmatený dlouhým časovým úsekem, chaotickým vyprávěním, a podle mne i trochu patetickým dějem. V kinech jsme mohli také spatřit Nevěrné hry. Film s výbornými herci, kteří zastiňují obvyklý, scenáristicky trochu nezvládnutý, komorní příběh, muže a ženy a muže. Nad těmi všemi se tedy, zatím, tyčí Morávkova Nuda v Brně. Od začátku filmu se dá vycítit ona jeho neobvyklost, a to nejen černobílým pojetím (které sice nebylo nijak zvláště využito, jako např. v Muži, který nebyl od J.Coena, ale budiž), avšak i celkovým režijním a scénáristickým pojetím. Během jedné noci chce několik lidí, jako obvykle vzájemně decentně propletených, ukojit své sexuální potřeby. Vše je provázeno osaměním a trapností každého z protagonistů. Film je symfonií herců, známých i neznámých, především zpomalenější Kateřiny Holánové a Jana Budnáře, podílející ho se i na scénáři a hudbě. Konečně tedy film, takový jaký by měl být. Samozřejmě by se mu dalo vyčíst několik zásadnějších věcí, a to i možná samotné téma, nevím totiž proč bych se měl smát sexuální zmatečnosti, nedosažitelnosti, vulgaritě, ale vše co tam bylo, tam nebylo dáno zbytečně. Již tedy od kolážovitého plakátu, přes představování jednotlivých postav, kde se i dovíme, kdo, kdy zemře (že by Americká krása?) a závěrečné shrnutí jednotlivých postav (že by Lantana?), je to něco více v naší nynější české kinematografii. Takže i když divadelního režiséra Vladimíra Morávka nesrovnávám s Jarmuschem a Kaurismäkim, jako jiní, jsem rád, že někdo našel tu cestu, která by mohla nasměrovat další české režiséry.

Avšak jak je to žalostné, že jen jeden film se dá považovat za film. Že je dnes lepší sedět doma, než-li sledovat co ČR vysílá v kinech. Sedět doma a závidět okolní Evropě rukopisné režiséry, jelikož u nás je jeden film stejný jako druhý. Takže všichni zatím můžeme jen doufat a přát si, aby se u nás co nejdříve objevila nějaká ta filmová revoluce...

PS: Za rok se budu hlásit na FAMU, na režii.