Vězněná v bělostném leknínu,

je v tom zmar i krása,

oslizlé ruce hledají záchranu,

tu tady nevedou v poupátkách leknínu,

je tu jen rozhraní světů ne spása.

Řeka je stojatá, čirá i zkalená,

vyváznout nemohu, jsem tady ztracená.

Rybíma očima viděná hladina

je vlastně nebe.

Já, zkrz svitné okvětí

vidím jen Tebe.

Ty můj papírový parníčku vodu nabíráš,

až na dně ulehneš, budu Ti tancovat

a nebo tu budu s Tebou večně spát,

tak sama v leknínu, zdobit vlnitou hladinu.