Několik let obyčejného života

první nezřetelný  průnik směrů

v tramvaji doufajícího dne

vychladlá káva a zvonky očí

marné snahy o kamennou tvář

na tácku plném telefonních čísel

naše tmy se potkávaly denně

bylo to jiné než první bouřka

pod malým deštníkem

společná adresa: suterén objetí

bezprostřední úsměv načatých konzerv

kdo poslední se zasmál, ten nepochopil vtip

stolních, ručně psaných rozmluv

tak místo nás teď naše tmy

hledají v sobě ztuhlé dlaně

a nacházejí naše světla

vyhublá a žíznivá tichem