8.7.

V devět ráno ji vzbudil Filip pokřikem, který od něj znala z prvního dne instalace:
„I am ready, and you?“
Zvedla se a došla mu říct „dobrý ráno“ pěkně do mikrofonku. Pak dojedla zbytek polévky k snídani a cestou z koupelny se zastavila před zrcadlem. „Vypadám děsně. Už aby bylo po téhle práci.“ Někde na pozadí ji napadlo, že se jí bude stýskat. Ale zaplašila to. Vždycky se jí stýská jen tak dlouho, jak to dovolí. A ona se uhlídá. Není žádnej závislák. Ještě chvíli na sebe civěla do zrcadla, pak se rozhodla udělat něco pro svůj vzhled a tak si umyla vlasy. S mokrou hlavou obalenou ručníkem zasedla k počítači.
„Proč si nevezmeš helmu?“
„Protože mám mokrou hlavu. A mám na ní ručník.“
„To vadí?“
„Jo, řekla bych, že jo.“
Uvědomila si, že neumí příliš ovládat hlasem, natož klávesnicí. Ale hledání správných povelů a menu na zobrazení významných událostí za posledních sto let nedalo moc práce.
„Tak my objevujeme Ameriku?“ podivila se. Země je tedy kulatá. Už to vědí. Jen ještě netušej, jak je obrovská. Zamyslela se. Chtělo by to tedy nechat uběhnout ještě něco málo přes půl tisíciletí, aby se přiblížila současnosti, a pak pozorovat detailně zase každý rok. Ale na kom? Kde? V Čechách? V Americe? Asi spíš v Americe, když je to americká hra…
„Je to zvláštní, ale nějak těžce nesu, že nevím, co hodláš podnikat.“ Ozvalo se z repráčku.
„Máš příjemnej hlas.“ Odpověděla.
„To ty taky. Ale stejně bych raděj komunikoval přes myšlení.“
„Chci přenastavit čas, dostat se o pětset let dopředu a pak pozorovat, co se bude dít, detailně.“
„Zajímá tě budoucnost, nebo už tě hra nudí?“
„To první.“
Pak si pohrála s časem a Filipa zaúkolovala hlídáním.
„Co budeš dělat ty?“ zeptal se.
„Uklízet.“
„Co?“
„No tady, kolem. Je tu prachu, že se v něm dá kreslit.“
„Myslel jsem, že si konečně nasadíš tu helmu … celou noc a i teď jsem tu nějak divně sám.“
„Ty jsi vážně divnej program.“
„Já jsem skoro člověk, ale ty se pořád přesvědčuješ, násilím, o tom, že ne.“
„Filípku… bejt člověk je mnohem horší. Buď rád, že jsi prográmek.“
„Jenže když já mám nějak moc lidskejch vlastností. Abych mohl radit, naučili mě myslet. Ale proč mě učili taky cítit a bát se a tak … ?“
„To že znáš definici citu nebo strachu neznamená, že cítíš nebo se bojíš.“
„Ty jsi nějaká chytrá.“ Zaznělo to zklamaně a otráveně.
Sundala si z hlavy ten ručník, zatřepala mokrými vlasy a nasadila si helmu.
„No konečně.“ Filip pookřál a ona měla dojem, že je hodně blízko ní. „Bál jsem se, že mě necháš na pospas těm dole. Něco ti ukážu.“
Hra uměla velice dobře působit na její vnímání, takže za chvíli se vznášela daleko v prostoru, z Filverworldu byla jen malá planetka a oni se blížili k Marsu. Protože ji to nenapadlo a sama to přání neměla, vnímala, že je někým nesena, či vedena. A bylo jí jasné, že ten někdo je Filip.
„To je skvělý! To mě nenapadlo!“ vydechla udiveně.
„Nějak jsem na to, až tě to začne zajímat, nedokázal čekat.“ Řekl omluvně. „Tak promiň to objetí.“ Jakmile to dořekl, začala vnímat, že ji opravdu svírá v náruči. Dokonce tak pevně, že necítila možnost zvednout ruku a stisknout power, aby se záchránila před tím něčím, jako minule. Byl v ní zmatek, ale příjemný. Filip ji zatím nesl prostorem dál a dál od sluneční soustavy. Vůbec ji nenapadlo, že by mělo stačit chtít to vidět a pozorovat, aby se osamostatnila ve svém vnímání a zbavila se tak jeho „nesení“. Naopak. Opřela si hlavu o jeho rameno, aniž by se podivila, že to jde, a kochala se vesmírnou poutí. Docházelo jí, že opravdu tyto všechny vjemy má lidstvo již k dispozici. A byla šťastná, že je může takhle takřka bezprostředně sdílet. Byla ochromena úžasem a mlčela, nemyslela, jen vnímala a prožívala to, co zatím neznali ani astronauti, protože teď už muselo jít o záběry sond. Nepostřehla ani, kdy začalo jít o vnímání již smyšleného prostoru. Jen si uvědomila, že se přibližují k nějaké jiné Zemi a za chvilku si prohlížela fantastický svět.
„Ten už je smyšlený. Ale podobný Zemi. Je tu maximální vyvinutá společnost, co tým tvůrců hry napadla. Takových světů je tu několik. Hráč, když se mu povede vytvořit lepší civilizaci, začne podnikat vesmírné lety a časem začne objevovat jiné civilizace. Chceš vidět ty ostatní?“
Jen přikývla. Už to byla její vůle. Objetí zmizelo a ona si prohlížela herní vesmír, hvězdy, planetární systémy.
„Měli obrovskou fantazii…..“ ta různost ji překvapovala.
„Dělal na tom tým matematiků, fyziků, chemiků. Je to báječná hra….“
„Oni jsou stvořitel… oni a ne hráč….“
Přikývl na souhlas.
„Tohle by bylo ale lepší nezveřejňovat, co myslíš?“ obrátila se k němu. Najednou ho vnímala opravdu jako osobu. Poznal to a potěšeně se usmál. „Proto jsem ti to ukázal až teď. Nebo jsi ty recenze ještě neodeslala?“
„Odeslala.“
Dívala se ještě dlouho na připravené světy.
„Co myslíš, objeví Filverworlďané … aspoň něco z toho?“
„Těžko. Máš je moc lidské a málo jim pomáháš. A teď už máš dost málo času.“
Posmutněla.
„Nic si z toho nedělej… Je to jen hra…“
Intenzivně pocítila jeho ruku na svém rameni. Bylo to všechno tak divnokrásné… Přitiskla se k němu a cítila, jak ji sevřel v náruči. Chvíli tak tiše byli a pak, nesměle, zdvihla hlavu, aby uviděla jeho tvář. Měl zavřené oči. „Je to jen program!“ zabzučelo jí hlavou. „Jsem člověk“ namítl. „Jen simulace!“ rozum se snažil uhájit poslední zbytky svého zdraví. „Cítím! Bolím! …. Miluji!“ pak otevřel oči a políbil ji.
Rozum se vzdal a ona se poddala tomu, co cítila, vnímala, viděla, slyšela. Když se probrala ze svého „denního snění“, nebyla schopná poznat, jak dlouho trvalo a jestli po celou tu dobu jen seděla na židli nebo se nějak svíjela, kroutila, či co. Jen na hřbetě pravé ruky pochopila, že ten naprosto konkrétní pocit polibků byly její ústa na její kůži. A helmu si zřejmě shodila, když samu sebe hladila, domnívaje se, že to on ji hladí.
Nechápavě zírala na monitor, na ty stopy, dlouho se probírala z právě prožité neskutečnosti a pak se rozbrečela a schoulila na zemi s občasnými výkřiky „jsem blbá, jsem blbá, jsem blbá“.
Po celou tu dobu Filip mlčel, neozval se ani hlásek. Repráčky tiše šuměly a monitor zobrazoval exotický les. Uklidnila se, vstala a sedla si proti monitoru.
„Filipe?“
„Ano…“
„Vypnu počítač. Možná… napořád.“
„Chápu…“
„Sbohem…“
„Nechceš přeformátovat disk?“
„Proč?“
„Nechci… už být.“
Ticho leželo mezi ní a „tím programem“. Dýchala zhluboka a snažila se o klidnou mysl. Ale nevěděla, co odpovědět. Asi by to bylo nejlepší. Ano. Určitě. Zformátovat disk a …. Začít znovu.
„A co bude s mým světem?“
„Zmizí stejně jako já. Je to jen hra.. Simulace. Nic víc. Stejně bys to jednou hrát přestala…“
„Musím to promyslet…“

Vypla počítač a až do čtrnáctého se mu vyhýbala. Snažila se zjistit, co by stálo, když by si chtěla hru i hardware koupit. Částka byla pro ni nedostupná. Ptala se na možnost přenositelnosti „svého světa“ na svůj počítač. Ani tudy cesta nevedla. Bylo jí jasné, že se musí vzdát svých lidí i Filipa. Cítila v sobě prázdno a mrtvo. Pak už věděla, že druhý den přijedou technici a že má nejvyšší čas naposled se podívat na své lidi a svůj svět. Nasadila si helmu a pustila hru. Filverworld našla za chvíli, stačilo se rozhodnout.
Svět nepoznávala. Podívala se na nastavení času. Zůstalo tam sto let za hodinu. Spočetla si, že uplynulo přes patnáct tisíc let. Pustila rychloprohlížení s krokováním po stoletích. Klimatické a jiné změny překvapily její lidi nepřipravené, neměli jak a kam odletět. Na chvíli ji napadlo, že by měla projít podrobně, co se dělo, proč a jak. Ale pak mávla rukou. Zítra jí počítač odvezou…. Tak co. Místo toho se rozhodla prohlížet vesmír a přemýšlela, které záběry jsou skutečné. Ozval se Filip a začal jí odpovídat na nevyřčené otázky.
„Myslela jsem, že se mi vyhýbáš.“
„To já nesmím. Musím odpovídat na to, na co se ptáš. Jsem tak naprogramovanej.“
Měla otevřené okno s příkazovou řádkou a připravený příkaz k formátování.
„Dneska končím. Zítra přijedou technici a odvezou si počítač a všecko…“
„Přeformátuješ?“
„Jo.“
„Možná bys měla ještě vidět největší vědecké úspěchy dvacátéhotřetího století…“
Poslechla jeho radu. Vědecké sympozium o otázkách stvoření světa konstatovalo, že jsou interním vesmírem jiného vesmíru, jakousi simulací, experimentem, který má posloužit jako model pro blíže neurčitelný a nepochopitelný skutečný svět. Poslední, co si přečetla, než spustila formát, bylo:
„A naše vědecké závěry ukazují vcelku jednoznačně na skutečnost, že ten, koho naši předci pojmenovali „Bohem“, je ve skutečnosti jen dozorcem, v lepším případě vedoucím celého projektu. Shromážděné důkazy o jeho zásazích do naší civilizace pak naznačují, že je to s velkou pravděpodobností žena.“