Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 22.12.
Šimon
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Dětská fantazie
Autor: Markéta Kubisková (Občasný) - publikováno 17.6.2003 (00:16:24)
Škola a dětská fantazie = noční můra rodičů?


Každé dítě přichází na svět s větším či menším dárkem jménem fantazie. Každé dítě s tímto dárkem také jinak nakládá a hospodaří a každé dítě má svůj vlastní filtr, kterým sem tam přetéká nadbytek tohoto požehnání. Protože fantazie požehnáním je, i když nám rodičům z tohoto požehnání občas praskají nervy a velice často vstávají vlasy hrůzou na hlavě.
Do chvíle, kdy náš andílek filtruje svoji fantazii jen do snů, křičí ze spaní hodinu co hodinu a my ráno vypadáme jak opuchlé, přezrálé rajče to ještě jakžtakž jde. Strávíme to za vydatné pomoci záchranného lana v podobě myšlenky Dneska v noci už to určitě bude lepší a dříve nebo později tomu tak skutečně je. Horší případ nastane, kdy sny nestačí. A stává se to. A bohužel velice často. To si pak si lámeme hlavu co to s tím dítětem panebože zase je? Po kom má takovou fantazii?
U nás to začalo kolem pátého roku. Ideální věk na dokonalé probuzení požehnání. Kluk chodil do školky, velice nerad chodil do školky, ranní vstávání byly boje a mě pochodovaly nervy každým dnem o pěkný kus dál. Jeden den vzteklý obličej a křik Já tam nepudu! Mamí já tam nepudu! a druhý den slzy jak od stoletého krokodýla, smutné oči, a milióny důvodů, proč se právě dneska do školky nemůže jít. Ale to jsem zvládla. Po čase, pro mne neskutečně dlouhém čase se boje dostaly do fáze jen jakéhosi protestu a já jásala. Jásala jsem do té chvíle, než jsem zjistila, proč boje ustaly. Daly se na ústup před něčím daleko horším. Ocáskománií.
Jedno krásné odpoledne, kdy jsem si pro kluka přišla do školky, vypadala naše paní učitelka skutečně zle a místo obvyklého Dobrý den, se zmohla jen na krátkou větu Já už z něj ale opravdu nemůžu! Byl to ten tón hlasu, který stojí jen krůček od hysterického křiku. Věděla jsem, že je zle. Pětatřicet minut mi popisovala, jak mé roztomilé dítko má už nějakou dobu utkvělou představu o tom, že mu co chvíli vyrazí ocásek a naroste do neuvěřitelných rozměrů. Každých pět minut si stahoval kalhoty i slipy, aby se podívala, jestli už roste. A kontrolu vyžadoval nejen ve třídě, nýbrž i na ulici, v kině, v divadle. Dětem ve třídě neustále opakoval, že mu nesmějí na ocásek šlápnout a při obědě si vyžádal místo v rohu třídy, protože kdyby čistě náhodou ocásek začal růst právě v tuto nevhodnou chvíli, musel být v bezpečí místnosti a ne v místě, kudy chodí paní učitelka. Její podpatky by ho totiž zcela jistě rozdrtily.
Celou cestou domů, jsem mu trpělivě vysvětlovala, že je to nesmysl. Nesmysl, nesmysl, nesmysl. Člověk ocásek nemá a nikdy mít nebude a protože on je člověk, znamená to co? Ano, správně; nikdy nebude mít ocásek. Probírali jsme to pro jistou ještě doma a k mé velké úlevě se syn na sklonku dne skutečně přiklonil k myšlence, že přeci jen z toho ocásku nic nebude.
Ten večer jsem usínala s fakt dobrým pocitem. Cítila jsem se povzneseně z toho, jak dobře dokáži vlastnímu dítěti dostat z hlavičky utkvělou představu, zakořeněnou kdesi hluboko v samém jádru fantazie.
Druhý den ráno jsme do školky nešli. Všechny kalhoty, trenýrky a slipy měly na zadku vystřižený otvor, dostatečně velký otvor, pro případ, kdyby se ten ocásek přeci jen rozhodl narůst, tak aby měl kudy vylézt.
Vsadím se, že to stříhal ve stejném okamžiku, kdy já usínala s tím fakt dobrým pocitem...

V sedmi letech šel syn do první třídy. Netrvalo to dlouho a začaly stejné ranní boje jako ve školce. Ale tentokrát nepřestávaly. Posilovala jsem svoje nervy sladkostmi a tak nějak podvědomě jsem si říkala, že alespoň nehrozí Ocáskománie, nebo něco podobného, třeba ještě horšího. Jenže nic není stejné.
Byl pošmourný, deštivý den, když mi zazvonil mobil a na druhém konci byla paní ředitelka. Řekla mi, ať si přijdu pro syna, že má velice ošklivý zážitek z dnešního rána a že je třeba to vyřešit. Pochopitelně mi vyvstaly před očima ty nejhorší obrazy, určitě dost barvité a věrohodné, aby se přiblížily k těm synovým. Letěla jsem do školy a celou cestu vyháněla představy z hlavy jako obludné brouky ze špajzu.
Kluk byl ubrečený, oteklý, klepal se jak promoklé štěně a mě se chtělo brečet jen z pohledu na něj. Když mi ředitelka vylíčila, co se stalo, přesněji řečeno, co jí řekl syn, kecla jsem do křesla jak přezrálá švestka do trávy a v hlavě se mi opět vynořily obrazy. Tentokrát však byly o tom, co se mohlo stát, kdyby David nebyl tak chytrý a poučený.
Šel prý obvyklou cestou do školy, když ho náhle zastavil jakýsi cizí pán v červené bundě a čepici a řekl mu, že pokud s ním kousek půjde, dá mu pět tisíc korun za které si koupí v obchodě s hračkami spoustu parádních věcí. Ale protože a díkybohu zato, jsme doma často mluvili o různých nebezpečných, velice nebezpečných situacích, syn udělal přesně to, co měl v takovémto případě nakázáno. Začal křičet a běžel k prvnímu páru na ulici a řekl jim, že ten pán ho obtěžuje.
Byla jsem na syna pyšná hned potom, co jsem opět vyhnala z hlavy představy v podobě obludných brouků. Zatraceně pyšná.
Paní ředitelka i paní zástupkyně byly očividně vyděšené a myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že měly před očima stejně hrozné výlevy obrazu s názvem Kdyby ten kluk s tím chlapem šel jako jsem měla já. A asi proto, jsme se shodly na jedné věci; oznámíme to policii.
A tak naše cesta ze školy vedla rovnou na policejní stanici. Po hodině a půl, kdy policista stále dokola a dokola nutil syna vyprávět a popisovat co se přesně stalo, jsme oba došli k závěru, že je více než podivné, jak se v různých detailech jeho výpovědi liší. Jednou měl pán čepici, podruhé ne, potřetí měl brýle... Nu, za další půl hodinu celá estráda vzala rychlý konec jedinou, obyčejnou větou: Já si to vymyslel.
On si to vymyslel a já si připadala jak úplný pitomec. Doslova.


Včera jsem si nad šálkem horké kávy libovala, že David už konečně v deseti letech snad vypotřeboval veškerou dávku nadbytečné fantazie.
Dnes se vrátil ze školy, oči vyvalené, že se divím, že zůstaly na svém místě a nevypadly a jedním dechem mi řekl: „Mami, chceš říct fakt bombu? Naše třídní je mimozemšťan!“
V kabinetě prý na moment neudržela podobu a on zahlédl jak vypadá skutečně.
Tak mne napadlo, že asi naši učitelé vzdali snahu o zvýšení platů a nahradili je naši meziplanetární sousedé. Jen doufám, že jim těch pár tisícovek měsíčně bude stačit, protože pak opravdu nevím, kdo další bude naše děti učit.
I když...stačí se zeptat syna, a jeho nevyčerpatelná fantazie se o odpověď určitě postará.




Markéta Kubisková








Poznámky k tomuto příspěvku
Lian (Občasný) - 17.6.2003 > Je to zajímavej příběh. Zpracování dost pokulhává......občas chybí čárka, jindy je navíc, zvláštní spojení a tak....Jo a úvaha to určitě není, spíš povídka nebo životní příběh, maximálně.... za 2-
<reagovat 
Gerhard (Občasný) - 17.6.2003 > Mě se toto vyprávění v podtexu dětské fantasie moc líbilo...asi taky proto že mám s dětskou fantasií velkou zkušenost...je to někdy k usmání a někdy k vyskočení z kůže...jediné co mě rušilo, byla velikost písma...
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter