Sedím ve vlaku a má duše se tetelí radostí. To, že je v kupéčku narváno k prasknutí, to mi je tentokráte jaksi jedno. Venku slunko blunko smaží na každý centimetr čtvereční a vše živé se snaží utéct někam do stínu.

V kupé je rozložení cestujících od nejmladších (holčička ve věku tak 5let) až po ty nejstarší generace (tam už si věk netroufám odhadnout). Panuje zde nezvyklé ticho, i prcek si hraje chvíli s panenkou a pak si dá hlavu k matce do klína a asi usíná. Mou pozornost ale zaujali dva mladí lidé, kteří mají tak kolem dvacítky. Povídají a přesto k tomu nepotřebují slova … stačí jim jen pár rukou. Mladík něco horentně vysvětluje dívce, ve snaze předejít tomu, že by se naštvala … pozdě.

Přemýšlím o nich. Zvláštní dvojka. Oba mladí, krásní, „postižení“ a přesto plní života. A proč by ne?

Říkám si, že si neuvědomuji, kolika komplikacím předcházím už jenom tím, že jsem zdravá. Vždyť to otravné nekonečné čekání u doktorů, neustálé běhání do lékárny, to všechno nás stojí dost času a pokud jsou to obtížnější komplikace, tak i nervů.

Říkám si, že tihle dva ten život mají ještě složitější, protože jim moc lidí nerozumí… třeba například já: kdyby na mě někdo na ulici začal takhle lomit rukama, asi strachem uteču. Vyžaduje hodně síly, a hlavně té psychické, aby se člověk naučil žít ve společnosti, když se „vymyká“ normálu.

Mou myšlenku mi hned „potvrdí“ ta holčička. Bez špatného úmyslu se maminky zeptá : „Mami, proč si ti dva nepovídají normálně? To hrají nějakou hru?“

Maminka se začne potit ještě o něco víc a horentně dceři vysvětluje, že oni když se narodili, tak už mluvit nemohli a snaží se rychle upoutat její pozornost na něco jiného a vytahuje tatranku.

Ti dva dělají jako by nic a pokračují –pravděpodobně v hádce. V souvislosti s tím mě hned napadne jedna výhoda … když si vyměňují názory, nepraská okenní sklo ještě sousedům, jaký to je řev…

Sedím tam a „obdivuji“ je. Nejsou ničím výjimeční, ale rozhodně tím, že bojují a dovedou vychutnávat život. Nedokážu si představit, že bych třeba přišla o zrak nebo tak něco …  nevím, jak bych se chovala. Oni možná jen chtějí, abychom se na ně dívali, taky jako na lidi. Nejsou nic míň …

Píšu to, protože jsem nad něčím podobným začala přemýšlet, až když jsem je uviděla. Držím jim moc palce … a nejen jim.