Opojná hodina k němu už nevíže se,

Duše, jak přepálený dehet na horkém slunci taje,

zběsilým cvrkotem slov odmyká každou škvíru,

 kam ještě horká, skoro živá stéká

- o volný dech

oloupí póry v poskvrněném kameni.

A po něm čas jak slimák se teď plazí,

plazí se i po přiškrceném dni

rozryté bříško o kamenný prach

a na ulitě zbytky tvé vyhořelé duše,

v níž tykadlem šmátrá bezcitně, bezcílně...

zoufale se tu do tmy vykřikuje,

že už není o co stát!