Dnes už vím, 
že jednoho dne nastoupím do svýho auta,
odjedu a už se nevrátím.

Dnes už vím, 
že než na obzoru splynu s duhou a časem svým;
zapnu si rádio a budu zpívat,
možná trošku falešně, 
ale budu tam sám, tak komu by to vadilo…

Dnes už vím, 
že občas je třeba zakopnout a natlouci si kolena,
abych pochopil jak zbytečný je smutek vzpomínek 
a bědování nad tím, 
že do mé knihy osudu napsal někdo větu, 
která tam snad ani nepatřila. 

Mraky se mi hlavou honí a já si zpívám;
zpívám spolu s rádiem.

Ty mraky někam uletěly; 
asi nestačily mému zběsilému tempu. 
Na rozloučenou mi pošeptaly: 
Duha jsou paprsky slunce, 
 které se nestihly schovat před deštěm 
 a tak se v něm rozpustily…

Budeš-li se chtít na obzoru duhou stát,

musíš sluncem být a v dešti se narodit.

Já nejsem slunce a ani nehřeju, 
snad proto se v dešti raději utopím.
Někdo moudřejší a krapet chytřejší 
mi do každé plánované a vymyšlené kapičky štěstí, 
do každé barvy duhy vkládá stíny jedu.

Každá kapka deště, kterou slunce políbilo
se tak stává pomníkem mých zbytečných slzí,
iluzí a prázdných vizí…
 
Už jsem to viděl, už jsem to znal, 
do zapomenutého zátiší malíř lebku vmaloval.

Už jsem to viděl, už jsem to znal, 
malíř? já jsem svou dlaní ten obraz rozmazal, 
nevznikla však duha, ale jakási matlanina, 
která se špatně dostává z rukou. 

Už jsem to viděl, už jsem to vzdal…

Prší, neschovávám se před kapkami, 
jak jenom sluncem být a na duhu se proměnit?

Dnes už vím, 
že až jednou nastoupím do auta 
na svý poslední cestě k obzoru 
bude pršet, 
bude to hledání střípků slunce.

Být duhou je lepší než život a láska ze zvyku.
Budu tak smět se s deštěm vracet vždycky zpátky, 
ne s každým
jenom s tím ve kterém slunce zapomnělo sebe. 

***

www.gala-web.net