|
| |
 |
Jak jsem(ne)maturoval
Autor: madoka (Občasný) - publikováno 8.10.2000 (14:50:07), v časopise 9.10.2000
|
|  |
Ode dne ústní maturity, při níž jsem měl vybičovat své verbální schopnosti na maximum mě dělilo pouze několik málo hodin a i ty mi mizely mezi prsty. Noc se mi zdála nekonečnou a i ráno mělo divnou atmosféru...
Toho dne jsem vstal poněkud brzy a okamžitě jsem toho litoval. Jako správný aktivista jsem si začal opakovat učivo, což dopadlo katastrofálně a já zjistil, že vlastně nic neumím. Odkráčel jsem tedy raději na WC, abych aspoň jednu věc udělal pořádně. Krátce nato jsem se začal soukat do slavnostního oblečku, abych záhy zjistil, že neumím vázat kravatu. Situaci jsem s přehledem vyřešil pomocí motýlku, který mi zakrýval skoro celý krk.
Vyzbrojen svými vědomostmi a tužkou na psaní jsem vyrazil vstříc nejistotě. Bezmyšlenkovitě jsem kladl jednu nohu přes druhou a přitom se uklidňoval, že horší už to být nemůže.
Ve třídě bylo plno a všichni vypadaly tak inteligentně, až mě to zaskočilo. Většina seděla v lavicích a pročítala si osudy a díla hrdinných českých spisovatelů. Ostatní vytvořily jakési bojové grupy, kde se o informace dělily skupinově. Než jsem se však stačil k některé z nich přidat, otevřely se dveře a dovnitř vešel náš třídní učitel. Všechny nás uchvátil jeho bělostný úsměv a napadlo nás, že zase nebude tak špatně. Uprostřed třídy se zastavil, aby nám pak oznámil, že naše životní zkouška začíná a první podle abecedy se má připravit. Naprázdno jsem polkl a viděl jsem, že většina řídy upírá svůj zrak na mě. Nemám rád všeobecnou popularitu a ani v této chvíli jsem o ní nestál. Srovnal jsem si tedy alespoň nohy, abych vykročil tou správnou.
Za chvíli jsem stál již před komisí a jako první úkol jsem si měl vytáhnout číslo otázky. Odpočítal jsem tedy z rohu číslo pět(to mělo být mé šťastné číslo)a obrátil daný lístek. Karel Čapek a meziválečná literatura. S úlevou jsem se posadil na trestnou lavici a dělal si poznámky. Deset minut uběhlo jako voda a já se opět dostavil před porotu. Už z dálky jsem viděl, jak bude pro všechny zajímavý můj výklad a já se proto snažil být co nejúplnější. Porota si zatím hryzala nechty a já sám sebe přesvědčoval, že je snad mají dlouhé a cítí se přede mnou trapně. Po vypršení zkušebního času jsem byl vytržen ze svého literárního tranzu a poslán zpět do učebny. Všichni vypadaly náramně spokojeně a já si byl jist, že ode mě pochytily hodně ze soukromého života Karla Čapka.
Ve třídě pak nastalo menší pozdvižení a všichni mi úpřimně fandily. Zvláště ti, jejíž jedinou naučenou otázkou byl právě Karel Čapek. Zamáčkl jsem tedy z výlevu radosti nejednu slzu a spořádaně se posadil do lavice. Další dvě zkoušky probíhaly ve stejném duchu, až na to, že část druhé zkoušky musela být přerušena kvůli mým zažívacím potížím.
Na konec přišla má nejtěžší zkouška-matematika. Její přípravě jsem věnoval sotva pár hodin a na mé sebejistotě to bylo zatraceně znát. Už při losování otázky jsem slyšel svůj zrychlený tep a kapky slaného potu dopadaly na stůl s papírky. V duchu jsem si opakoval Andělíčku, můj strážníčku a třesoucí rukou obrátil jeden z lístečků. Logaritmy a goniometrické funkce, tak zněl verdikt. Šouravým pohybem jsem vyklidil scénu a přemýšlel, co jsem komu udělal. Vidina maturitního vysvědčení se přede mnou rozplývala jako saharská fatamorgána. Za těch deset minut na trestné lavici jsem prostě na žádné řešení nepřišel. Pak došlo na lámání chleba. Nahodil jsem svůj nejlepší úsměv a sebejistě se postavil před tabuli. Zatáhl jsem své břicho a začal vysílat SOS signály učitelce matematiky. Ta to zřejmě nepochopila a nechala si ukázat výsledky mých příkladů. Prázdný papír ji asi uvrhl do víru reality. Zkoumavým pohledem si mě prohlédla, jako by snad myslela na něco nemravného a pak jako by letmo prohodila: "Než však začneš počítat, mohl by jsi nám říct pár definic". To byla má záchrana. Zbylých deset minut jsem recitoval poučky a vzorečky, kterých je v matematice až až a k samotným příkladům jsem se nakonec nedostal. Taky má výsledná známka podle toho vypadala.
Po vyhlášení jsem si v duchu zazpíval haleluja a všichni jsme se sborově odebraly do třídy. V duchu se nám rodil úkol č.2 na dnešní den, který musí každý správný maturant splnit. Byl určen pokladník, jenž jsem byl samozřejmě já a celou třídou šustily papírové penízky. Čekala nás oslava, lidově nazývaná chlastačka. Někteří samozřejmě začaly již v průběhu zkoušky, ale tento unáhlený tah bych nikomu nedoporučoval. Poslední pohled na školu a pak hurá do života......
|
|
|
