NUDA V BRNĚ

Nestává se často, aby se zavedený divadelní režisér rozhodl vyzkoušet své schopnosti na filmovém poli. Vladimír Morávek, známý zejména svými pracemi z divadla v Hradci Králové, se právě k tomu odhodlal.

Jeho debutový snímek Nuda v Brně je mozaikou příběhů, které se odehrají během jedné noci v jednom baru a několika bytech jednoho domu. Hlavní pozornost je přitom věnována příběhu dvou mladých lidí, mírně mentálně postižených, kteří se po roční známosti na dálku poprvé chystají strávit společnou noc. O několik bytů dále pak prožívá poslední hodiny svého života známý místní herec, který se, unaven manželstvím, marně pokouší o nevěru s citově vyprahlou psycholožkou. Devatenáctiletá dívka, která “má štěstí na kretény”, se vyžadovaným bitím neúspěšně snaží přimět svůj poslední objev k aktivitě. Potom tu máme ještě dva dlouholeté kamarády, z nichž jeden už k tomu druhému dlouho cosi cítí, ale zatím se neodvažuje mu to říci. A v jednom pokoji sedí také kamarádky hlavní hrdinky, netrpělivě čekající, s jakým výsledkem se přítelkyně vrátí.

Snímek je natočen černobíle a se sníženou kvalitou zvuku, díky čemuž ne vždy dobře vidíme a slyšíme, co se ve filmu odehrává; to dodává záběrům dojem autentičnosti. Atmosférou a nenuceným projevem hlavních představitelů připomíná film Formana šedesátých let, příběhem komponovaným z různých osudů v krátkém časovém úseku například Zelenkovy Knoflíkáře. Přitom Morávek s oběma inspiračními zdroji pracuje invenčně, v žádném případě je nekopíruje. (Přestože lze namítnout, že věty typu “Kolik už jsi měl ženskejch?” nebo “Mysli na něco, co tě nevzrušuje” už v českém filmu zazněly, a zde jim není dodán žádný další význam.)

Režisér si vyhrává s mnoha detaily, obohacujícími a zpestřujícími děj. Nejvýraznějším z nich je určitě motiv rohlíku: ten tu nejdříve slouží coby svérázná pomůcka k sexuálnímu školení, posléze frustruje hrdinu v autobuse, kde vidí rohlíky všechny pojídat, zatímco jeho dívka jich doma hromadu krájí; dvojice dávných kamarádů je rozváží, a jejich auto nakonec v symbolickém závěru vysypaný rohlík přejíždí. Detaily hrají úlohu i v případě plyšového Brouka Pytlíka, kterého má hlavní postava ve svém pokoji, či plakátů svalovců, které visí u jeho bratra; obdobnou úlohu sehrává i soutěž Pyramida, již sledují hlavní postavy v baru, a úryvky z vymyšleného televizního seriálu, v němž účinkuje “známý herec”.

Scenáristé, jimiž jsou režisér Morávek a představitel hlavní role Jan Budař, odvedli důkladnou práci, která u lidí bez předchozí filmové zkušenosti příjemně překvapuje.

Jisté rozpaky může vzbuzovat komentář, který diváka filmem provází, a který mu představuje každou novou postavu. V některých situacích působí velmi vtipně, například při zmíněné charakteristice “má štěstí na kretény” či “přihlásil se na zahradnickou školu, protože měl rád kaktusy; nebyly tam ale”, někdy nás předem připravuje na další děj, například na blízkou smrt známého herce; mnohdy ale působí dosti nadbytečným a dovysvětlujícím dojmem.

Ve vývoji děje rovněž něco místy zaskřípe. Jak se například dostal hrdinův bratr na římsu, z níž v závěru visí? Příliš přesvědčivé není ani vyvrcholení příběhu dětských kamarádů, charakterizované zde slovy “konečně si řekli, jak to s nimi je”. Situace, kdy mládenec, který do té doby mluvil jen o dívkách, pláče v šoku ze způsobené nehody kamarádovi na rameni a na jeho vyznání odpovídá slovy “já tě mám taky rád”, spíše hovoří o zoufalství a touze po pomoci, než o opravdovém citu.

Motiv matky, kterou dcera uspí prášky a zavře ve spíži, aby se mohla věnovat svému partnerovi, pak možná působí v celkovém ladění filmu až příliš komediálně.

Kromě toho se v realizaci objevuje také jeden vyložený lapsus: přestože se má celý film odehrávat v Brně, jednu chvíli jedou hrdinové autem po pražské ulici Milady Horákové. Přestože zmiňované místo poznají zřejmě jen zainteresovaní, měli by se filmaři podobných chyb vyvarovat.

Z herců jsou asi nejzajímavější Jan Budař a Kateřina Holánová jako ústřední pár nejistých milenců. (Tatáž dvojice hraje mimochodem Romea a Julii v Morávkově inscenaci hry v pražském Národním divadle; právě po shlédnutí Nudy v Brně si je však lze v těchto rolích jen stěží představit.) Oba výborně postihují své trochu pomaleji myslící, neobratné, ale upřímné a po lásce toužící hrdiny. U Holánové stojí za to vyzvednout obzvláště scénu, kdy v očekávání, zda matka vypije kávu s lékem, nervózně těká očima, aniž by se na ni ze strachu obrátila. Budař je pak přesvědčivý zejména v rozhovorech se svým filmovým bratrem. Výborný je také Miroslav Donutil jako známý herec, utápějící své zoufalství z domněle promarněného života v alkoholu. Další z představitelů Romea ve zmíněné inscenaci, Pavel Liška, předvádí jako muž, do nějž se zamiluje jeho kamarád, další verzi typu “ukecaného přihlouplíka”, který jsme u něj již vícekrát viděli. Poněkud slabší je Martin Pechlát jako bratr hlavní postavy, a také některé z dalších menších postav mohly být ztvárněny lépe.

Výraznou úlohu tu hraje hudba, v níž se opět uplatňuje Jan Budař, tentokrát jako zpěvák skladby s příznačným refrénem “Všechno se stane dneska v noci”. Podobně vynikající je i kamera Diviše Marka, o jejíž záměrné neostrosti jsme již hovořili.

Vladimír Morávek se své první režie zhostil s překvapivou bravurou. Přes všechny drobnější nedostatky je jeho snímek svébytným uměleckým dílem, které nelze v české kinematografii přehlédnout.