Seděla u baru a nalejvala se. Seděla tam dlouho. Barman byl vysokej blonďák. „Poď se mnou dozadu,“ povidá. „Konečně.“ Prošli kolem hajzlů a zamkli se v menší cimře bez oken.
„Jak se menuješ,“ zeptal se.
„Lejda.“
„Pěkná baterka, pěkný méno. A dál?“
„Dál co?“
„Příjmení třeba.“
„To je příjmení.“
„Lejda? To je tvý příjmení, jo?“
„Jo.“
„Ale co, proč se tě vůbec ptám, budeš křičet to svý méno, až ho do tebe vrazim. Koukni na něj.“
„Dobrý, stojí někdy?“
„Pche, no jasně, že ...ne. Ale jak tě budu znásilňovat, ty se budeš bránit a von se postaví.“
„Fajn.“
„A menuju se Angus.“
„A seš skot.“
„Proč myslíš?“
„Máš skotský péro.“
„Jo, sem skot, a du na to se svym skotskym čůrákem.“
„Víš Angusi, asi bych ti měla něco říct, ja totiž... jsem ještě nikdy..,“ zasmála se. „Prostě nemam díru.“
„Nemáš díru na mojí sukovici?“
„Nemam, nemočim, netrusim, nemam díru.“
„Do prdele, a už tuhnul, přísámbůh.“
Lžeš!
„Promiň Angusi.“
„No, kouřit můžeš.“
„Nemůžu.“
„Uvidíme.“
„Nemám živé rtíky, ani hebká, teplá ústa ke kouření.“
„Nevidim je, ale slyšim.“
„Slyšíš, ale nemluvim.“
„Kurva to je divný. Kurva. Vidíš tu žílu, jak už nabíhala?“
„Nenabíhala.“
„A chlastalas čim?“
„Mam takovej trik na zmizení lihoviny.“
„Ježíš, vona fakt nemá díru.“
Nemá.
„Seš váleček.“
„Jo.“
„Jen vobyčejnej váleček?“
„Jo.“
„Aspoň si tě strčim do prdele.“
„Na to máš tamhletu flašku.“
„Jak víš tohle?“
Dyť je celá od hoven.
„Ale jo, tak proč si sem lezla?“
„Nemam co dělat.“
„To buď ráda.“
„Heleď Angusi, co kdybys mi ho šoup do pupku?“
„Jasně! Neboj holka, nebude to bolet.“
„Netuhne.“
„Zatim ne, ale cejtim to, už to na mě příde, mocná síla vulkánu se hromadí.“
„Nemam pupek.“
„Ne?“
„Ne.“
„Děláš si akorát prdel?“
„Jo.“
„Ach jo.“
„Můžeš se voblíct, si myslim.“
„No jo, sem idiot.“
„Ale nejsi, jen mi řekni co mam dělat, nějakej úkol potřebuju, a já ti pak odborně poradim.“
„Jo, a na co se cejtíš, záchrana lidstva?“
„Já myslela dojít nakoupit, nebo tak něco.“
Angus se zasmál. „Tak skoč pro chleba.“
„Fajn, kudy se tam de?“
„Jak asi, furt rovně.“
„Dík, a znamená to fakt rovně, nebo po hlavní?“
„To je to samý, pudeš po cestě až k pekárně, zabloudit nemůžeš. Cesta je lemována vysokými, zelenými kaktusy. Jsou hodné a stále se smějí.“
„Tos řek jak básník. A dál sou taky?“
„Kdo?“
„Kaktusy, jestli sou i za pekárnou.“
„Já nikdy dál nebyl. Ježíši, sou kaktusy i za pekárnou?“
Já sem tady přes duchovno.
„Fajn, a jak sem se tu vzala? To je snad dost duchovní.“
Stvoření, to je jistý.
Oba se smáli.
Tak se neptej.
„Dyť víš stejně hovno,“ nepřestával se smát Angus.
„Tak já du.“
Angus odemknul, Lejda prošla kolem hajzlů, kolem baru, a byla venku.
Koukla nalevo, krátká pláž, ohraničená kaktusy, a voda. Koukla napravo, cesta, široká tak akorát, rovná, a ohraničená kaktusy. Koukla před sebe a tam seděla kočka. Velká černá kočka s čtvrtlitrovou plechovkou od žrádla na hlavě. Lejda se sklonila, a když viděla, že je to kocour, chtěla si mu trochu pohrát s koulema. Bylo jí ho líto. „Buhví, jak dlouho má tu pikslu na hlavě. A kolik zvrhlíků už si mu s těma koulema hrálo.“ Ježíš byl ještě uražený a mlčel. Lejda opatrně zatáhla za plechovku a cítila, jak kocour trpí. Zabrala pořádně a cítila, jak kocour hodně trpí. Plechovka držela pevně. „Fajn, hlavu si prostrčil, tak prolezeš celej.“ A nacpala kocoura dovnitř. Ten se tam otočil, v klidu vylez, sekl po Lejdě a zmizel. „Nevděk,“ řekla si Lejda a šla pro chleba.
|
|
