Brunovi bylo právě 63 let. Neměl práci už čtvrt století, vykašlal se na veškerý kontakt s lidmi, protože k nim už dávno nepatřil. Žil si svůj spokojený život. Možná blázen, potrhlý idiot, co si hrál na poustevníka – nebo skutečná vyjímečnost, kterou si nechtěl tupit smradlavým dechem lidí, těch emočních pijavic. Nechápali jeho a on zase jejich hloupost. Byl už příliš starý na to se flexibilně přetvařovat a hrát divadýlko každému hovnu co evoluce vysrala. Zažil toho tolik, že si nikdy nestěžoval na nedostatek práce, přestože nepracoval. Nedostatek zábavy, přestože byl sám. Byl si mnichem, který potřeboval akorát dobré jídlo, alkohol a sem tam nějakou děvku do postele. Ale stárnul.

            Bruno Wurm se jednoho rána vzbudil na podlaze vedle počítače a měl hroznou kocovinu. Navíc zjistil, že když předešlý den ožralý odpadl, zapomněl vypnout monitor. V kocovině se přesunul do koupelny, oholil se a umyl vrásčitou tvář. Zapnul nahlas oblíbenou rockovou hudbu a vyšel nakoupit. Líbilo se mu vycházet z bytu do neznáma a zároveň poslouchat jak se hlasitá hudba každým krokem ztrácí. Šel do hospody, sedl si k baru dál od lidí a koupil pivo. Zapálil si cigaretu a objednával další, zatímco dopíjel to předešlé. Přemýšlel o spoustě věcí, podstatě křesťanství, důvodem proč lidé neuznávají alespoň některé Hitlerovy myšlenky, bylo toho spoustu. Vždy u sedmého piva odešel a těšil se domů, že si sedne k počítači a své myšlenky zvěční.

            Zaplatil barmanovi a dal mu dýško. Šel pomalým krokem kolem jednoho parku, kde míjel partu studentů, kteří na dece v kruhu kouřili trávu a hlasitě se bavili. Jeden z nich mu připomínal sebe, když mu bylo 20. Byl přirozený, vtipný a dělal si co chtěl. Právě on na Bruna zařval.

„Hej dědo, tebe znám od vidění, nechceš prda vole?“

Bruno šel dál, jakoby nic neregistroval.

„Kurva, mluvím s tebou! Nějaká buchta ti ho tady třeba vykouří.“ Nenechával se odradit.

„Seru na vás, vážení.“

„Nějakej drzej, ne? Hele vážně, bude sranda – dáš si? Nebo chceš si vybrat holku? Co takhle Lucka? Lucko, ukaž mu kozy.“

„Flexi, co si myslíš? Neser mě tak, ty hajzle!“ Odpověděla Lucka místo Bruna.

„Ale no ták, kotě. To byla jenom legrace, dej mi pusu.“

„Hihihi tak dobře, lásko.“

Bruno pokračoval ve své cestě. Před vchodem potkal paní domácí, kterou charismaticky pozdravil. A vyšel do třetího patra ke svému bytu, odkud se pořád rozléhala hlasitá rocková hudba. Zatímco si spokojeně pokyvoval hlavou, otvíral dveře. Měl celkem hlad, ale cítil podivnou únavu. Takovou naposledy zažil na jednom koncertě, kam jel i přes to, že léčil antibiotiky chřipku. Cítil se slabý, ale měl dost síly na to si uvařit instantní kávu. Položil ji na stůl vedle počítače, lehl si na pohovku opodál. Z instantní kávy stoupala oblaka páry a srážela se na rozsvíceném monitoru, kde měl po včerejší noci Bruno téměř dopsanou knihu, která se později stala legendou.

            Bruno pozoroval svůj pokoj, svůj byt a svou instantní kávu. Ležel stále na pohovce. Přehodil si nohu přes nohu, podíval se na pavouka, který byl přilepený na stěně, chvíli se tím směrem díval a zemřel.