monology ořechových plavčíků

...jsem Robinson

svou vlastní vinou

na vlastním ostrově

jsem Robinson

místo kalendáře vyrývám vzpomínky

do kůry svých nocí

mám tu smůlu, že už jsem sám sebou

dopodrobna přečtený

proto vím, že přijdeš

jenže zrovna tahle stránka

je v mé knížce oslepená

svou vlastní nepopsatelností

jsem Robinson

přesně vím, jak budeš vypadat

co na tom, že jsi málo divoká

                 a trochu opálená                       

co na tom, že mluvíme oba stejnou řečí

co na tom, že jsi copatá roztančená holka

chybíš mi, Pátku...

...jsem svým vlastním hasičským sborem

na svém ostrově

jsem páteční verzí Robinsona

za letních podvečerů tančím s plameny po skále

mé neprospané půlnoci dorůstají v prázdných lahvích

bojím se házet je plné do moře

mám už své zkušenosti s piráty

jsem páteční verzí Robinsona

v srdci mého ostrova se kříží světlo s ozvěnou

a zdá se mi, jako bych každou chvíli

měla vybuchnout...

Obě lodičky z ořechových skořápek pluly po hladině a světlem svíček občas přejely

přes postavy na břehu. Ti dva se vzali za ruce a brodili se vodou až k lodičkám.

Drobné vlnky srazily skořápky k sobě, svíčky se propletly navzájem a hořely jedna

ve druhé.

Muž vzal dívku do náruče, přenesl ji zpátky na zem a dlouho jí něco šeptal do vlasů.

Byl poslední srpnový rok. Hodiny padaly jako hrachové bubínky, trhala se noc

a mračna sládla k východu.