Tunelářská party

V několika následujících řádkách jsem se chystal pozvat vás na nějakou hezkou výstavu, koncert či na nový diskutovaný film. Ale jelikož jsem tvor nezodpovědný a rád experimentuji, pokusím se dnešní článek pojmout poněkud odlišně. Proč psát stále jen o kvalitních akcích, proč se jednou za čas nevrhnout do poněkud sadomasochistického popisu akce, kterou lze pouze s notnou dávkou tolerance nazvat jako kulturní. Často mívám poněkud perverzní touhy opustit sféru vkusu a kvality a vrhnout se do tajů kýče, masovosti a ohavnosti. Vybaví se mi slovo dekadentní a tak si, jestli chcete, přečtěte dekadentní příběh samotáře toužícího po nových zkušenostech.

            Před nedávnem jsem se rozhodl, že navštívím své kamarády v malém středočeském městě nedaleko Prahy. Přijel jsem tam v sobotu navečer  a společně jsme dostali nápad navštívit tuctovou diskotéku v sále tamějšího nafoukaného  hotelu. Když jsme došli na místo, byli jsme příjemně zhnuseni. Právě tento pocit byl ten pravý, po kterém jsme dnes toužili. V hotelu se totiž konalo jakési školení pro pozoruhodné pojišťovací agenty střední a spíše vyšší věkové skupiny. Bylo jich přibližně třicet a v salónku společensky odpočívali po dni stráveném záslužnou prací. Přisedli jsme s kamarády k jednomu ze stolů, objednali si pivo a čekali jsme, co se bude dít. Čekání to bylo dlouhé a tak jsme si museli postupně dát druhé, třetí a čtvrté…

           Okolo půlnoci dostali finančníci konečně chuť tančit, a tak přišla naše chvíle. K DJskému pultu ( omlouvám se dobrým DJ za trochu nadnesené označení jednoho CD přehrávače) dorazil asi třicetiletý muž, podle informací přátel majitel hotelu a přední podnikatel malého města. Lehce úlisným hlasem oslovil podnapilou buržoazii, aby šla tančit. Přesvědčil nás o tom, že „český pecky jsou ty nejlepší“ a jeho přehrávač s ním souhlasil, neboť nás všechny potěšil Dlouhou nocí od Božské Helenky. Mě i mým přátelům zaplesalo srdce radostí, že jsme se dnes přeci dočkali a  rozeběhli jsme se konečně na plac. Buržousti tančili poněkud  prkenně a tak mezi sebou rádi přivítali mladou krev. Protančili jsme za těch nejkrkolomnějších tanečních kreací celou desku Helenky a na řadu přišly i další poklady zlatého fondu české populární hudby. Nechyběly nesmrtelné songy nesmrtelného slavíka Karla, kterého vystřídal ostrý chlapec Dalibor, který si svého času říkal Hurikán. Tanečníci a především my jsme se zmítali v extázi melodií našeho srdce. Hit střídal hit a my jsme se podivovali sami sobě, jaké v sobě skrýváme nechutné touhy. Trsali jsme se stárnoucími chlápky od počítačů jako o život. Tu a tam na nás mrkla nějaká ta dáma středního věku a my jsme ji bez okolků vyzvali k tanci. Posléze nás potěšily i maximálně fekální hitovky cizozemské provenience. Dojal nás Lionel Ritchie ( omlouvám se mu, pokud mu poněkud przním jméno), nadchla nás ABBA a Visage. Posléze nás opustili finančníci a my jsme si konečně mohli pustit hudbu podle našeho vkusu. Pustili jsme si poměrně  dobré CD od Faithless. Tato hudba by nám za jiných okolností udělala radost, ale dnes jsme byli úplně jiní. Po dvou písničkách nás přestala taneční hudba bavit a my jsme opět zatoužili po Helence. A tak jsme si ji pustili. Tuneláři ( tak jsme si naše nové finanční přátele nazvali) se začali vracet a zábava pokračovala v plném proudu. Po hodině jsme s kamarády provedli průzkum našich hubených studentských peněženek a zjistili jsme, že je nejvyšší čas k odchodu. S malou rezervou jsme zaplatili hustě popsaný účet, rozloučili se s Tuneláři a vyrazili k bytu jednoho z kamarádů.

        Při strastiplné cestě domů jsme se shodli, že takto dobře jsme se už dlouho nebavili. Jednou za čas je totiž nutné opustit svůj melancholický mikrosvět a bavit se s masami. Našinec  poté začne průměrně se bavící většinu chápat a může ji pak i lépe tolerovat. Nemá totiž smysl  zalézat čím dál tím hlouběji do ulity, neboť by pak mohla nastat situace, kdy už by nebylo kam se schovat. A tak vězte, že sympaťáky můžeme nalézt i mezi Tuneláři.                                                                                                     

           Byl bych nerad, kdyby byl tento článek pochopen jako výsměch české komerční pop music. Je tomu spíš naopak, je pozoruhodné jak dokáže zaujmout i jedince nekomerčního smýšlení. Není  škoda, že tomu tak není i v opačném případě? Proč se masám nemůže líbit hip hop či opera ... ?