~ VZKAZUJI… ~


OTCI, že vzkazuji,
že nevím, co si počít,
že dávno mohl zahlédnout
smutek mých plachých očí!

Že člověk, sám, je každý,
pro trápení svá neví,
co srdce dětí bolí,
ach, co je bolí navždy!

~

MATCE, že vzkazuji,
že bylo to moc krátké,
to mládí její nad děťátkem;

mé roky hravé;
v lásce, jež spojí,
která zpět více nepřiplave;
tu ztrátu nikdo nezahojí!

Pak Život…

Moře temné - zvíře kruté…
o věčnost, jež se s Bohem pere,
zčasta si po svém štěstí dupe,
co v dětství dal nám, už jen bere.

~

I pro ŽENY své vzkaz já mám,
však hořký je pro děvuchy...
že srdce moje udusily,
květ rozkvetlý je suchý!

~

Svým DĚTEM, jež mé jméno hájí,
vzkáži, že na to přijdou...
poznají peklo, vášeň v ráji;
co pravdou je, i křivdou.

Proč k hrobům v slzách poklekají,
proč vrací se jak ptáci,
snad rozpoznají v jinotaji,
co s otcem svým teď ztrácí...