„Někdy tě potká strašlivá rána…
pak v duši, když je sama,
setkáš se s vlastním osudem!"


~ A TAK SE NA MĚ NEHORŠETE ~

Vy,
ptáte-li se u Martini,
proč úděl svůj jsem z krachu vinil,
tak vězte, že jen sebe pak!
Světlo jak mág pozřel mi mrak...

~

Já rychle žil, jak naposledy,
přehlížel všechny světa jedy;
pomluvy nejsou koledou,
jidášskou práci odvedou.

A miloval jsem romanticky,
a víc jsem pil - až hystericky,
i všední dny já měl za svátky,
přesto bych všechno vrátil zpátky...

~

O budoucnosti rád jsem sníval,
rozdával dobro odjakživa,
i lásku lidem bez jména.

Když nezbyla mi ani skýva,
jen Ďábla slůvka podbízivá,
začala tichá přeměna...

~

Pak rány Boží, osamělost,
a dno jak peklo bezbřehé,
Nebe mě k slzám dohánělo,
kam zabloudili andělé?!

Kde byla láska - prázdno je,
v mysli mé pusto - odpojen...
prázdo a pusto - oboje!

A východiska z toho není,
v co doufával jsem, že se změní
už dvacet let je bezezměny;
myšlenek černých příboje.

~

Než k odsouzení zasednete,
uvěřte, že jsem se s tím pral,
však marný boj - víc nečekejte...
až přišel den, kdy jsem to vzdal!

Když slunko nikdy nevysvitlo,
když mrak už nikdy neodplul,
zůstalo v srdci jenom líto
a v pozitivech řada nul.

~

Tudíž se na mě nehoršete,
že pláču tu o duševraždě,
i za upřímnost poety.

Do „mrtvol“, prosím, nekopejte;
od sebevraždy k sebevraždě
život je prázdné objetí.

Život jen bolest,
nestoudná bolest,
bez lásky blízkých,
bez dětí...