~ SNAD … ~


Duše má bloudí po obláčku, sám anděl strážný bloudí s ní,
já ulehl jsem do bodláčků, a duše... pláče do básní.

~

Dopiju čaj a půjdu spát, a žádné sny už nechci,
už nechci více snít a zdát…
Teď chci jenom svůj klid, a budu ho už mít?!
Možná - snad!

Vždyť snil jsem celým životem, měl jsem ho málo rád;
těch snů bylo snad tisíce, však k čemu všechny byly mi?…

Jsem pes ohluchlý štěkotem, tulákem v poušti Měsíce...
Jsem stínem mezi živými!

Já prožíval jen zoufalství, a KONEC - tolikrát…
A příště?
Snad tedy příště JÁ...

SNAD…
SNAD…

… tak zemřít jako děcko již,
ach, zemřít ještě mlád!

~

Duše má bloudí po obláčku, vždyť anděl strážný zklamal ji,
pláče si, pláče potichoučku, jak já, v nebeské tramvaji.


--------------------------------------------------------


~ FOTKA ~


A zbyla jen jedna…
Jediná!

Tak víc než černobílá,
tak stará jako život sám,
dřív úhledná,
dnes zašlý krám…

Ne, už tak pro mne!
I když se tváří jakoby nic,
jako by byla jedna z mnoha.

Však zbyla jen ta jediná,
kdy vídával jsem ještě Boha;
tak samotná a zašlá už,
tak, jako osamělý muž!

~

A na ní moje marnost jest,
něžnost se vryla do básní...
Tak čisté jsou jak odraz hvězd,
a Bože můj!
Ty moje sny!

Pak naivita, očí hlad,
absence tmy a žádný chlad.
Toužil jsem srdce rozeznět;
vždyť přede mnou tak krásný svět…

~

Však přes tu radost vidím zmar!
Až dnes ho vidím,
když jsem stár.

On provázel mě od mala,
jak mozek s nemocí se rval…
Ta nemoc nitro týrala,
duši mou Ďábel požíral!

~

Ten klouček s úsměvem jsem já?

Je nesmělý, tvář studem hrá,
však v zádech blesky, bouře zlá…
Snad cítil jsem už vichr z blat,
který můj tichý úsměv krad.

Vždyť jsem si toužil jenom hrát!

~

Záhy pak zmizel dětství čas.

Já, jako malý oukropeček
v Londona jsem se proměnil;
život byl náhle plný léček,
však bez pokory já jej žil.

Pak Bůh mě ztrestal - ponížil,
proč v alkoholu našel past?!
Sám s démonem svým v potížích...
Mým „kapitánem“ býval chlast!

~

Tak, jako slyšíš vnitřní hlas
a budíš se i umdlíš s ním,
život se snažíš nepropást,
přec na něj padne černý stín!

To z „věčnosti“ jsem dostal vzkaz,
že slunka bude míň a míň!

Že štěstí více nepotkám
a navždy budu kráčet sám,
po cestách jasných, voňavých,
však pohlcen jen do snů svých!

~

Život byl krutý, surový
a já s ním tvrdě bojoval,
to, co se nikdo nedoví...
že chtěl bych začít odznova.

To z fotky vyčte málokdo,
spíš štěstí bude hledat v ní,
třeba ji zmačká, zahodí…
Co z očí pozná pocestný?