Kryštof minul kulaté stolky kavárny, volně splývající z otevřené výlohy až na chodník. Zvolnil tempo a po několika krocích se zastavil. Zaváhání, krok vpřed a zase zpátky, znovu zaváhání. Nakonec se odhodlal prolomit železný kruh rozpaků a srdnatě vykročil směrem ke kavárně. Zaplul mezi stolky jako do nepřátelského přístavu a u jednoho z nich zakotvil. Nebyl ve své kůži. Připadal si tu tak nějak nepatřičně. Přišlo mu, že se na něj všichni dívají s výrazem přecházejícím od nesouhlasu k pohoršení nad troufalostí chudého příbuzného z východu, který měl tu drzost usadit se do kavárny v samém srdci Paříže, jedné ze světových metropolí, dynamického pulzujícího velkoměsta, města světel. Navíc v kavárně pyšnící se honosným názvem U Dvou paláců, na nároží rušné třídy, přetínající napříč ostrov Cité, hned naproti impozantnímu schodišti justičního paláce, majestátního až hrůza pohledět.

Číšník, který jej po chvíli oslovil, se ale vůbec netvářil, že by jej chtěl odtud vyprovodit kamsi do patřičných mezí. Naopak, jednal s Kryštofem jako s každým jiným návštěvníkem. Jako s váženým a vítaným hostem. Kryštof si s pocitem úlevy objednal kávu. Číšník se s milým úsměvem na tváři neslyšně vytratil. Za chvíli na stolku před Kryštofem přistál tácek se šálkem, do kterého mu tentýž číšník obřadně a s profesionální zručností z jedné konvice nejprve nalil kávu, aby posléze šálek dolil mlékem z druhé konvice. Kryštof si se stejnou obřadností kávu osladil a zamíchal lžičkou. Vítězoslavně se rozhlédl po ostatních hostech, snad aby zdůraznil, že sem také patří, stejným právem jako oni. Zjistil však, že se na něj vlastně vůbec nikdo nedívá. Pokud o něj už někdo zavadil pohledem, tak zcela bezděčně, jako o jakoukoli jinou přirozenou součást běhu světa.

Kryštof se s nově nabytou sebejistotou na židličce opřel, uvolnil se a dělal to, co ostatní: sledoval dění na rušné ulici před sebou, kypící životem a nabízející divákům atraktivní podívanou v přímém přenosu. Právě se odkudsi s ohlušujícím rámusem a blikáním přiřítil policejní vůz, který však, stejně jako všechny ostatní, uvízl v dopravní zácpě. Majáček na střeše jen bezmocně vrhal po ostatních autech výhružné modré světelné fleky. Netrpělivý strážník na místě spolujezdce se vyklonil z okénka a rukou zabušil na kapotu vedlejšího auta, aby se jeho řidič laskavě uhnul a nebránil motorizované spravedlnosti v průchodu. Výjev střídal výjev, dění na ulici se Kryštofovi před očima odvíjelo jako filmový pás. Pomalu začínal chápat, proč mají všechny pařížské kavárny stolky otočené směrem do ulice.

Pozvolna upíjel kávu. Nikdo se jej nechodil každých pět minut otráveně ptát, zda má ještě nějaké přání a dávat mu tak nepokrytě najevo, že tu překáží. Místní číšníci se řídili starou dobrou zásadou vidět a nebýt viděn. Nikomu tu nepřekážel. Bylo zřejmé, že si tu bude moci posedět tak dlouho, jak sám bude chtít. Užíval si té svobody plnými doušky. Možnost zvolit si, co bude dělat a právo naložit se svým časem jak uzná za vhodné, mu stále ještě nezevšedněly. Měly pro něj příchuť něčeho mimořádného, čeho je zapotřebí si vážit a za co stojí bojovat. Vyrůstal v zemi, která byla jedním velkým kriminálem, kolem dokola obehnaným ostnatým drátem (to kdyby náhodou chtěl někdo utéct), kde šance podívat se třeba do Paříže byla srovnatelná s pravděpodobností zaletět si na Měsíc. Pak ale nastalo něco, v co už snad nikdo nedoufal? Ohrada z ostnatého drátu padla a ovce se mohly rozutíkat do světa.

Kryštof využil hned první příležitosti, která se mu namanula. Vydal se na cestu do Francie splnit si svůj dětský sen: uvidět Paříž na vlastní oči, přímo, nejen jako pouhou kulisu filmů tak jako dosud. Odhodlán snést všechny nepříjemnosti, které taková cesta obnášela: nocování v autobuse na odstavném parkovišti u dálnice, ranní hygiena na veřejných toaletách benzínových stanic a konzervativní strava, konzumace sebou přivezených konzerv, doplněná drobnými akvizicemi v supermarketech do výše nepříliš značné výše vlastních finančních možností. Přes všechno nepohodlí byl šťastný. Konečně venku! Radost mu poněkud kalil jen neodbytný pocit, že i když je tu fyzicky přítomen, tak stále jen v roli diváka. Pohyboval se po zemi, o které by si ještě před nedávnem mohl nechat jenom snít, ale stále mu připadalo, jako kdyby pouze sledoval nějaký cestopisný film. Jako kdyby jej obklopovala nějaká skleněná bariéra, která mu umožňuje vidět obraz, ale znemožňuje mu do něj vstoupit, stát se alespoň na chvíli jeho součástí.

Zbytek kávy v hrnečku již dávno vychladl, ale Kryštof se stále ještě neměl k odchodu. Nikam nespěchal. Na účtence přinesené spolu s kávou spatřil částku a již odpozoroval, jak to dělají ostatní. Až bude chtít, vysype na talířek mince odejde se stejnou suverenitou jako pravidelný návštěvník. Zatím se mu ale ještě nechtělo. Seděl u kávy a díval se, tak jako ostatní hosté, na dění kolem sebe. Lidé procházející kolem kavárny svým periferním zrakem naopak vnímali ty, kteří v ní sedí a pozorují život města. Mezi nimi i Kryštofa.

Najednou mu to došlo. Konečně dosáhl i toho posledního, po čem toužil. Stal se součástí obrazu. Přestal být jen pasivním divákem, vstoupil do něj, stal se jeho integrální součástí. Splynul s okolím.

„Jsem tady! Konečně jsem tu,“ pomyslel si s bezděčným úsměvem na tváři.

„Čím to, že jsou ti Francouzi tak milí, pohodoví a usměvaví lidé,“ pomyslela si mladá cestovatelka z Československa, jež právě procházela kolem kavárny U Dvou paláců a letmo zahlédla u jednoho ze stolků docela sympatického usměvavého mladíka. Na okamžik jí připadlo, že se usmál na ni.