|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Les
Jdu do lesa s bubnem. Kdysi jsem hrál na hodně hudebních nástrojů, a v téhle době se vracím ke kořenům hudby, k jejímu snad původnímu účelu. K té největší jednoduchosti. Jak se dostat bubnováním trochu někam jinam. Vnitřně. Dát si koupel v lese. Někdy chci být dál od lidí. Zelená barva mi dělá dobře na oči, na duši. Kdyby byl les fialový, žlutý, červený, oranžový, růžový, asi by mi to nedělalo tak dobře. Možná je takový, jaký má být; a kdo ví, les je třeba něco víc, než co si myslíme a vidíme. Lidé okolo mě se pomalu rozutekli, ne tady na místě, ale obecně v životě. Zkoušel jsem to dát nějak dohromady, ono to jde, když se člověk hodně snaží, ale někdy se úplně nechce snažit a každého uhánět, aby si udělal trošku času. Vzpomene si opravdu jen pár lidí, a i ti hodně blízcí... Vítáni jsme tam, kde se cítíme být vítáni. Nemusí to být nutně ve zlém.
Slunce, řeka Rokytka, která se tady tváří spíš jako takový potůček; půda, ze které vyrůstají stromy a všechno zelené a živé; a krásný lesní vzduch, který široko daleko v okolí takový není. Ty lesy okolo baráku, kde bydlím, nějak jsem k nim ztratil vztah, přestal mít vztah, možná i hodně rychle mě to tady přestalo fascinovat. A našel jsem takové svoje místo, které není moc daleko, je to asi tak dva kilometry chůze, trochu si zklidnit ten bordel v sobě, chaos, ale nic proti bordelu, nic proti chaosu, nic proti myšlenkám, on je bordel a bordel; jedno je bordel, když někdo primitivní něco dělá a potřebuje všude řvát, a druhej bordel je takovej filosofickej, takovej hlubinnej, když se člověk sám se sebou pere a možná i s okolím, a něco se z toho dá vykřesat, nějaká jiskřička, která pak vzplane v oheň, který je dobrým sluhou, ale nemusí být nutně dobrým pánem. Hodně věcí je o nějakém vyvážení, ale ne právě všechno. Jak nemám rád ty jednoduché recepty na život, na filosofii, na spiritualitu. Jak strašně nerad potkávám v lese lidi. Les dokáže posílit, jako když se člověk sprchuje od špíny dnů a práce, od špíny všeho možného, tak ten les jako by čistil duši, jako by se v něm člověk koupal, a přišel domů trochu čistší, trochu naplněnější, trochu spirituálnější. Ty jednoduchý recepty na život, jsou typy lidí, kteří myslí jenom jedním směrem, a jsou lidé, kteří mají několik směrů najednou, drží toho hrozně moc. Člověk si s někým rozumí, a s někým ne. A tak je to v pořádku. Do ničeho se zbytečně nenutím, nechávám druhé dýchat, když nechávají dýchat mě.
Taková únava ze všedních dnů, únava z víkendů, únava z dovolených, únava z druhých, únava ze sebe, únava ze všeho, co se děje, a člověk přijde do lesa, a ten les je chrám. Je to chrám, ten původní chrám. To je posvátný místo. A ne zavřený stavby, cihlový, betonový, kamenný. Je to taková jiná realita. A stačí jít tři čtvrtě hodiny, tím směrem, kudy chodím, na místo, kam se moc lidí nedostává a ani je nenapadne, že tam nějaký takový místo je. Proto jsem tady zase začal chodit do tohohle lesa. Vždycky jsem se snažil někam úplně jinam, i kdybych měl jet dvě hodiny domů.
|
|
|
