Noční rychlík z Berlína, rachotící po kolejích viaduktu, svým kovovým hřmotem rozrazil poklid města, zvolna se ubírajícího k spánku. Do půlnoci zbývala méně než hodina, když Tadeáš sestoupil z nástupiště do podchodu, který jej dovedl do haly hlavního nádraží. Když tu byl poprvé, vzpomněl si, už to budou dva roky, velmi jej udivilo, že podchod ve skutečnosti nevede pod zemí, ale ústí přímo do haly. To koleje vedou, pro něj tehdy nezvykle, nad zemí, po obloucích viaduktu.

Nádražní hala žila svým nočním životem: ospalí cestující, kteří čekají na noční spoj, ale také lidé bez domova, hledající místo k přespání a něco k jídlu. Něco k jídlu. Tadeáš se rozhlédl. Všechny obchůdky byly již dávno zavřené, jen v jednom rohu vábil rozsvíceným nápisem případné zákazníky stánek s občerstvením. Jmenoval se stejně jako on – Tadeusz. Koupil si hamburger a vyrazil ven. Navazující spoj mu jel až nad ránem. Ani v nejmenším neměl v úmyslu trávit zbývající čas ve vydýchané hale na lavičce mezi podřimujícími postavami. Raději těch několik stráví procházkou nočním městem.

Už první kroky po temnou oblohou, na které skomíralo několik osamělých hvězd, přehlušených světly velkoměsta, jej utvrdily ve správnosti jeho rozhodnutí. Noc byla příjemně vlahá. Široký bulvár, jako přímka ubíhající od nádraží do centra, skrápěla světla pouličních lamp. V tuto pokročilou hodinu byl téměř liduprázdný. Na poslední zbytky do noci se zvolna vytrácejícího života narazil až v samém srdci města. Noční klub v bastionu tlumeně duněl do ticha, na náměstí se rozcházeli poslední hosté kaváren a restaurací. Tadeáš procházel ulicemi starého města, které osvětlovaly lampy stejně dobře jako výlohy obchodů, které míjel. Ubíral se jimi jako zvědavý turista nedbalý skutečnosti, že v tuto hodinu se turisté v ulicích obvykle již nevyskytují. Zářící bulvár jej dovedl na nábřeží, odrážející se svými světly od temné hladiny řeky. Překročil její propast a vstoupil na jeden z ostrovů, které v samém srdci města dělí řeku Odru do několika ramen. Pobřežní promenádou se vydal k tmavé siluetě chrámu, rýsující se proti noční obloze. Na samé špičce ostrova, před chrámovým chórem, se usadil na lavičku a zahleděl se na město, zrcadlící se na hladině řeky, jež ubíhala kamsi do nedohledna. Ten pohled Tadeáše uchvátil.

Nad hlavou se mu rozezněly zvony chrámu, který tak trochu připomínal kapitánský můstek lodi, jež si razí cestu temnými vodami, sevřenými mezi rozzářenými břehy. Odbíjela půlnoc. Kdo chce opravdu dobře poznat nějaké město, pomyslel si, měl by jej vidět ve všech denních i nočních dobách. Nejen plné života a shonu během dne, ale i večer, kdy se zvolna ukládá k spánku, v tichu jeho noci, ale i ráno, kdy se znovu probouzí k životu. Pousmál se a aby dostál ideji, kterou právě zformuloval, vydal se po břehu ostrova, přes most a ulicemi zpátky na Rynek, hlavní náměstí s radnicí, do samého jádra starého města. Prošel pak snad všemi jeho ulicemi, ve kterých se docela snadno zorientoval, protože se plánovitě křížily v pravém úhlu a vytvářely ukázněnou a přehlednou šachovnicovou síť. Nechal se jimi dovést znovu k nábřeží. Široké mosty, nebo jen lávky pro pěší, propojovaly jednotlivé ostrovy mezi sebou. Procházel jimi tak trochu jako Malý princ na své cestě po planetách. Na každém z nich mohl spatřit něco jiného. Pokaždé jiná zástavba, jiná parková úprava. Na ostrůvku, proměněném v park s dětským hřištěm, narazil po dlouhé době na stopy života. Dva mladíci, opojení svým mládím, ale zjevně i něčím jiným (byť otázkou je, zda může být něco opojnějšího než mládí), posedávali na lavičce a hleděli na něj s provinilými úsměvy, byť byl Tadeáš jen o nemnoho roků starší než oni. Spiklenecky se na ně pousmál a kráčel dál.

Když prošel snad všemi ostrůvky, zamířil na druhý břeh, ještě tišší a klidnější než centrum. Procházel jednou z ulic nedaleko nábřeží, když jej dostihla policejní hlídka. Ani jej to příliš nepřekvapilo. Neznámý mladík se zatmavenými dioptrickými brýlemi na očích, procházející se v půl druhé ráno liduprázdnou ulicí, zkrátka budí podezření. Z auta vystoupili dva strážníci a nepochybně se jej ptali, kdo je a co tu dělá. Tadeáš neuměl polsky, ale poctivě se snažil porozumět. Odpověděl jim česky. Pomalu, poctivě při tom vyslovoval, jim sdělil, že se tu prochází, protože jede z Berlína a navazující spoj mu jede až ráno. Starší ze strážníků se na něj vlídně usmál a mávnutím ruky naznačil, že pas, který Tadeáš už začal vytahovat z příruční tašky, vidět nepotřebuje. Popřál mu šťastnou cestu a pokynul kolegovi, že mohou jet dál.

Noc obvykle vzbuzuje v lidech obavy, zvláště pak noc ve velkých městech. Strach byl ale to poslední, co Tadeáš cítil. Noc měl odjakživa rád, ať už tmavou, s oblohou plnou hvězd, nebo ve městě plném světel, které propůjčují i věcem zdánlivě všedním nádech něčeho nevšedního. Tajemství, které nevzbuzuje obavy, ale zvědavost. Za celou dobu od chvíle, kdy jej vlak vynesl jako příboj doprostřed půlnoční Wrocławi, ani na okamžik nepocítil důvod k obavám. Naopak. Intenzivně vnímal, že město jej vlídně přijímá do své náruče. Jevilo se mu být velmi přátelské.  

Tadeáš se vrátil na nábřeží a zamířil proti proudu Odry vstříc siluetě katedrály, vykrojené do sametu noci. Prošel arcidiecézní čtvrtí a vstoupil na další z řady mostů. Opřel se o zábradlí a zahleděl se na řeku. Na východě se již počínal projasňovat obzor. Tím více vynikly na jasném pozadí majestátní obrysy pilířů dalšího mostu, rozkročeného před ním na temnou hladinou. Impozantní kamenné portály secesního lanového mostu, ostře se rýsující proti nachovému nebi, mu doslova učarovaly. Bulvárem oddělujícím od sebe arcidiecézní a univerzitní čtvrť, se vrátil kousek zpátky a zabočil doprava, do ulice procházející univerzitním kampusem. Jaké by to bylo tady studovat, nebo tu strávit alespoň krátkou stáž, pomyslel si student Tadeáš, když se ubíral liduprázdným univerzitním městečkem.

Stanul na dalším bulváru. Úsvit mezitím pokročil. Napravo od Tadeáše se v ranním mlžném oparu tyčily k nebi pylony mostu, který již obdivoval zpovzdálí.  Odtud viděl, že tvoří monumentální portál, strážící vstup na most. Vydal se k němu. Čas už beztak pokročil a on by měl své kroky již začít stáčet směrem k nádraží. Na most vstoupil právě v okamžiku, kdy se nad východní obzor vyhoupl srpek rudého slunce, který oznamoval nastupující ráno. Ještě jednou se na chvíli opřel o zábradlí a zahleděl se na město v probouzejícím se dni. Věže kostelů opodál se tyčily proti stále ještě tmavému nebi, ale proud slunečních paprsků, který mu vytryskl za zády, již pozlatil jejich střechy. Noc se stáhla do ulic, stále ještě prozářených pouličními lampami.

Tadeáš pohlédl na hodinky. Už je opravdu čas jít. Kolem Panoramy a bastionu, který již mezitím utichl, známou cestou zpátky k nádraží. Naposledy pohlédl na zvolna se probouzející město protnuté řekou, nad jejíž hladinou pluly jak polštáře načechrané chuchvalce mlhy. Kdy se sem zase vrátím, pomyslel si. Okouzlen městem si v tu chvíli ani nedokázal představit, že už se sem nejspíš nikdy nevrátí. Realita života se s touhami leckdy dost značně míjejí. Zůstane mu alespoň vzpomínka na půlnoční Wrocław, nádherné a vlídné město v Půlnočním království, zemi tak blízké a přesto vzdálené. Tak jako vzpomínka.