DEJÀ VU

Bylo to jako kráčet v začarovaném kruhu. Dříve nepoznané okolnosti, kterým se rozum stále vzpínal uvěřit, člověka dovedly až na samou mez jeho stávajících obzorů. Do míst, kam se dosud nikdy nevypravil.

Ulice dosud nenavštívené čtvrti na periferii města končila v louce pod nízkým svahem, jehož hranu na vrcholu korunovala alej stromů. Příslib cesty, argument, proč se nevracet toutéž ulicí nazpět. Svahem porostlým vlhkou travou jsem se vyšplhal vzhůru. Příslib se ukázal být klamným. Namísto cesty se mým zrakům otevřel kraj zoraného pole. Ovšem nedaleké domy byly opět argumentem, proč se nevracet a pokračovat dál. Podél pole, na hraně svahu, kličkovat mezi stromy a keři směrem k zástavbě.

Bez úhony na oblečení či obuvi jsem vstoupil do další neznámé ulice. Úzký obzor, lemovaný ploty rodinných domků, ubíhal doleva, až se vytratil v ohbí ulice. Kráčel jsem po asfaltu, v úzkém tichém a liduprázdném koridoru se ozvěna mých kroků přízračně rozléhala. Dospěl jsem k ohbí a seznal, že o kousek dál ulice pro změnu ubíhá doprava. Její konec dál zůstával v nedohlednu.

Náhle, uprostřed ticha, se dostavil. Zcela neodbytný pocit, že tady už jsem někdy byl, že jsem těmito místy již někdy určitě šel. Přestože jsem naprosto bezpečně věděl, že tady jsem nikdy dřív rozhodně nebyl a ani nemohl být. Jenže, předkládejte pocitů rozumové argumenty! Vedou si stále svou.

Nestalo se mi to poprvé. Tentokrát ale ona jistota nabývala absolutního rázu. Z čeho však mohla pramenit? Rozum se odhodlal začít pátrat po příčinách, fantazie se rozjela na plné obrátky. Klame mě snad přeci jen paměť? Nemohl jsem tu doopravdy už někdy být? Nebo jsem tu byl ve snu? Duše volně se potulující světem, zatímco tělo odpočívá? Jedná se jen o náhodnou podobu s místy známými? Iluzi, které si nutně nemusím být vědom, protož podobných ulic jsou v našich městech desítky?

Cítil jsem s naléhavou intenzitou, že tato místa důvěrně znám, že jsou pevnou součástí mé paměti, nedílnou součástí mého já. Současně jsem si však byl také naprosto jist, že zkrátka nemohou. Rébus neměl řešení. Vnitřní zápas mě dovedl k podivné myšlence: Osobnost člověka, jeho identita, je tvořena jeho pamětí, je stavbou pečlivě seskládanou z jeho vzpomínek. Ovšem vzpomínek, které ze své podstaty nutně nemusí skutečnost reflektovat nijak přesně. Potom ale naše osobnost nestojí na ničem jiném, než na tekutých píscích domnělých jistot vratké paměti a klamných smyslů. Na druhou stranu ale právě tyhle subjektivní pocity, to, jak člověk vnímá svět kolem sebe, utváří objektivní realitu jeho života.

Svět je zkrátka tím, jak jej vnímám, dospěl jsem k závěru přibližně v témže okamžiku, kdy mě nohy dovedly na konec této zvláštní, jinak ovšem docela obyčejné ulice. Odbočil jsem do další, kde jsem po několika krocích nabyl jistoty, že tudy procházím poprvé.