|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Pan Pekárek seděl za stolem, žena odešla do práce a od si užíval jediných deset minut za den u kávy. Kocouři Bobeš, Mončičák, Mourek a kočka Mourinka leželi líně na židlích, tedy ke stolu by si už asi nikdo další nemohl přisednout. V otlučených kamnech hořelo dřevo a jeho záblesky malovaly na zdi pohyblivý kroužek.
„Než zapnu počítač, budu muset nahoře v pokoji zadělat tu díru ven“, pomyslel si. Pekárkovi dělali rekonstrukci střechy a nezakrytým otvorem kočky přes den běhaly sami z venku do pokoje a celou noc budily paní Pekárkovou. Když pan Pekárek dojedl rohlík, vydal se ven, kde už měl nařezanou destičku, kterou díru zadělá. Otvor vedl skelnou izolační vatou na vedlejší půdu, kočky si v ní udělaly za měsíc krásnou žlutou noru. Tu bylo nejdříve třeba dočasně vyplnit dekou, vše překrýt igelitem, aby vata nepřášila do místnosti a nakonec zabezpečit pevnou dřevěnou překážkou.
Pan Pekárek si vše k díře nachystal a v tom přes něj přeskočila kočka Mourinka a zmizela v té žluté noře. Zahartusil a snažil se kočku vyhnat – sáhl do díry celou rukou a na jejím konci nahmatal akorát chlad přicházející z venku. „Kšic, kšic,“ kšicoval do té díry, ale po kočce nezbylo ani památky. Oběhl vše z venku a v díře rovněž kočku nenahmatal. Asi utekla druhou stranou, pomyslel si. Díru tedy vyplnil dekou a pečlivě ji zadělal.
Zmizelá kočka se však neobjevila celé dopoledne.
Pan Pekárek začal být nervózní. Co chvíli odložil počítač a sháněl se po kočce. Chodívala pravidelně domů, záhadně zmizela. „Co když je v té noře, chudák?“ Brumlal si sám pro sebe. „Co když jsem tam zazdil jedinou kočku, která nám tu loví myši? A co děti?“ V práci toho moc nenadělal, jak pořád běhal k té zadělané díře, až ji nakonec ve tři odpoledne opět otevřel. Pečlivě přišroubovaná prkna nechtěla ven, no rozdělával ji déle, než-li mu trvalo její zakrytí. Když strčil dovnitř hlavu, skelná vata se mu naprášila do očí, hryzala i za krkem, co si budeme povídat, není jednoduché takové prostory zkontrolovat pečlivě. Prohledal, co se dalo a opět celou díru pečlivě zadělal.
„Ale, co když je tam, někde udušená?“ Sedl opět k té opětovně zakryté díře, venku se smrákalo a ta myšlenka ho hryzala více, než-li před hodinou ta skelná vata.
„Spala s námi v posteli, kdybych byl dal hlupák pozor a práci o den odložil, jistě už by byla doma.“ Pomyslel si a vzpomínal jako malé dítě na společné zážitky s tou v rodině oblíbenou kočkou.
Když se děti vrátily ze školy, první co bylo, že se ptaly po Mourince. „Kde je Moudrinka, tati, neviděl jsi jí? Ona ještě není doma?“ Ptala se Rozárka.
„Však ona přijde,“ rozbušelo se panu Pekárkovi srdce a šel si sednout na lavici.
„Přijdeš mi dneska nějakej divnej,“ nedala se Rozárka.
„Jsem unavenej,“ utrhl se otec a vyšel ven. Bylo mu smutno, jistě tam někde v té vatě je zadělaná, udušená – proto ani nehlesne. Ale co, až začne smrdět? Chuděra, to si nezasloužila. Takový konec.“ Panu Pekárkovi bylo ouzko.
Tajně naklusal na půdu a naslouchal, zda něco za prkny neuslyší. Slyšel jen šelest svých kolen, jak se jimi smýkal po zemi. Občas křupla podlaha, nebo zavadil o něco nešikovně loktem.
„No, neměl jsem ustupovat a nechat se ovlivnit řečmi o zimě. Hlupák. Taková krásná kočka. A jak nám dlouho sloužila…kdosi nám ji ještě s jedním kotětem hodil přes plot. Přijeli jsme tenkrát domů a najednou jsme měli doma kočku a kocoura. Kocour už je v Pánu a Mourinka určitě také.“ Bědoval na té půdě pan Pekárek.
Nemohl usnout, budilo ho každé zapraskání. V noci s baterkou ještě vylezl k té díře z druhé strany, číčal a nikde nic. „A co když ji něco přejelo? Moc tu provoz není, ale přeci, raději vše dojdu projít. Vzal tedy baterku a vyšel kolem lesa. Sotva baterka zavadilo o zvířecí oči, hnedle se v těch místech zaleskla dvě světélka. Vyplašil srnce a malé divoké prasátko – sám se podivil, kolik tu v noci žije zvířat. Jak kočku hledal, připomínal mu ji každý chomáč trávy, obraz, který ztratil podobu, sotva se k němu přiblížil.
S nepořízenou se navrátil domů. Před domem se mu něco otřelo o nohu. Byla to mokrá, celá špinavá kočičí máma, které nesla tomu svému pubertálnímu holomkovi u kamen čerstvě ulovenou myš.
|
|
|
