Můj život padá do záhuby,
do studnice věčnosti,
bez tebe je plný nudy,
zoufalství a bolesti.
Odešel jsi bez výkřiků,
bez objetí, vyznání,
vypařil ses v okamžiku,
mi nechal jsi jen stýskání.
Chce se mi křičet "Miluju tě"
poslouchá mě jen ta zeď,
kdybych se nebála, že tě ztratím,
zašeptám ti to ještě teď.
Strach mě o tebe připravil,
a ty jsi asi zapomněl,
jinou ti do cesty postavil
a ty jsi z ní láskou oněměl.
Nevidíš důvod mých slzí,
pluvíš jenom o ní,
snad tě můj žal mrzí,
vzpomínáš, jak voní.
Čas s tebou byl jak báječný sen,
byli jsme sice jen přátelé,
teď poznala jsem probuzení,
ty chvíle se zdají tak vzdálené.
Byl jsi sám, i já byla sama,
patříval jsi jenom mi,
tys byl král a já byla dáma,
co dávat mat ti smí.
Šachy nejsou život,
tím jsem si teď jistá,
mezi váma dvěma
není pro mne místa.
Čekám, že ti bude jasná,
že nemiluješ vlastn ji,
že je tady ještě někdo,
kdo o tvé lásce ve dne sní.
Že řekneš ta slova, co znamenají spásu,
a budou patřit jenom mi,
pak poznám tvojí lásky krásu,
na pouhý život, vesmírný okamžik.
Chci posbírat odvahu říct ti vše,
být nadána Silou Jedi Knightů,
chci na své city protijed,
chci být mimo těch všech autů.
Avšak jak tu sedím, je mi jasný,
že ačkoli jindy vyhrávám,
tak teď někdo jiný bude šťastný,
já na porážku si přivykám.