Šmudlinku jsme už měli přes rok a táta na mě dlouho dorážel, ať si vezmeme ještě jednoho křečka. Vrátná u něj v práci totiž nedobrovolně přišla k samečkovi, když její vnouček, který ho dostal k Vánocům, ho u ní „náhodou“ zapomněl. Jenže milá paní se příšerně štítila myší, krys a hlodavců vůbec, takže křečka chytala do ručníku, jen aby se ho nemusela dotknout rukou, a propadala hysterickým záchvatům, když milé zvířátko našla v noci v posteli, kam se uchýlilo v touze poznat trošku lidského kontaktu. Krmila ho čistým ovsem a nebyla schopna pochopit, že to nestačí. Já jsem se pořád bránila, říkala jsem si, že jeden noční tyran stačí, ale nakonec jsem povolila. Bylo mi ho totiž líto. Takže jsme koupili druhou klec a vše bylo připraveno na příjezd nového člena rodiny.

Přivezla ho mamka a jméno Pepík si k nám už přinesl. Byl celý černý a okamžitě, jak jsem otevřela klec a nastavila ruku, jsem ho měla za krkem. Nehnul se ze mě po celý první večer, držel se mého huňatého svetru a zvědavě koukal kolem sebe. Šmudlinku jsme přestěhovali do obýváku, aby měla dobrý výhled na televizi, a Pepíček zůstal u mě v pokojíku. Když měl jít na noc do klece, předvedl scénu hodnou rozmazleného dítěte, které nechce jít v půlnoci ještě spát, nicméně byl násilím odvlečen a zavřen. Za to se mi pomstil kousáním drátů (sice bych měla být zvyklá od Šmudly, ale tohle bylo opravdu nad moje síly). Takže ze spaní nebylo pochopitelně nic. Postupem času jsem si zvykla (opět mi nic jiného nezbývalo) a Pepík si také zvykl, že nemůže být chován a mazlen neustále. Připomínal mi dítě z dětského domova, pořád toužil po fyzickém kontaktu a lásce. Ovšem, nemohla jsem kvůli němu zanedbávat Šmudlu. Ona to byla, kdo směl v autě sedět na palubní desce a mít tlapky na volantu, zatímco Pepíček byl vzadu, v nejlepším případě u mě na klíně. Ona měla výsadu lepšího místa na zahradě a do svého pískoviště ho nepustila. Jinak ale byli docela kamarádi, i když pokusy o pokračování rodu selhaly. Šmudla na něj vždycky pohlížela jako na svého adoptivního syna a je přece neslušné, aby ji synátor sváděl, že? Takže jsme vymezili dobu chování tak, aby na sebe nežárlili, protože chovat oba ďáblíky najednou nešlo. Šmudlinka se proto chovala a mazlila od 20:00 do 21:00, Pepíček pak od 21:00 do 22:00 a pak se šlo spinkat (v našem případě). Fungovalo to.

V srpnu 1998 Pepíček onemocněl, chytil nějakou chřipku, měl příšernou rýmu – úplně zalepený čumáček a nemohl pořádně dýchat. Putovali jsme k veterináři, který byl dost bezradný a poradil nám, abychom mu zkusili dávat dětský Biseptol v sirupu. Protože jsem si nemohla vzít dovolenou, přivezla jsem si klec s ním do práce, kde jsem mu přesně po několika hodinách dávala sirup, nutila ho pít a masírovala mu bříško, aby se zachovalo vyprazdňování. Dokonce jsem v práci i spala, protože nemohl denně jezdit 20 kilometrů tam a zpátky. Byl to nejdelší týden v mém životě, ale dostala jsem ho z toho. Myslím, že nejdůležitější pro něj bylo vědomí, že ho v tom nenecháme, že je pořád někdo u něj a snaží se mu pomoci. Byl to skvělý pacient, nestěžoval si, ani se nebránil, poctivě užíval všechno, co jsem mu dala.

Když pak v říjnu odešla Šmudlinka do křeččího nebe, byla jsem ráda, že mi zůstal Pepík. Nicméně, prázdná klec po Šmudle byla deprimující, a tak rodinná rada včetně Pepíčka rozhodla, že se prostě musí pořídit další křeček (více ve 3. části).

Pepíček zvládl ještě stěhování do Kolína, které proběhlo začátkem prosince 1998 a nadšeně mi asistoval při organizování knížek v knihovnách. Ale byl už hodně starý, skoro šedivý, a tak nás krátce po Vánocích (kdy si pod stromečkem poctivě našel všechny dárky), 26. prosince 1998, opustil.

Pepíček uklízí knihovnu.