|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
| Nad námi se klene nebe, oslovuje všechny, včetně mne. Ukazuje na jediný oblak a sesílá ho, aby mi upravil mrak obočí. Jsem chvíli naštvaný, poté odpouštím a odcházím. Za mnou se ozývají nejasné zvuky. Jdu blíže, mlčky je pozoruji, lituji, že nemám zkumavku, aspoň je kladu na dlaň, zdravím každého zvlášť, rozpoznávám citoslovce, v první řadě se představí haló, ó, za nimi houkne nevybíravé he, pod nohama se rozsypou bác, cink, prásk, břink, venkovský dvorek připomenou haf, mňau, vrkú, frnk. Skoro se mě dotkne rozkazovačné hej! Připomene dětství, mládí, zaměstnání, podivíny života bez života. Skoro netečně zaznamenávám hlas, jenž praví: proč? Snažím se od všeho utéci, zapomenout. Narazím na opuštěnou zastávku. Vše kolem zavíří, zavoní a zastávka zjeví Její rozzářené oči. Poodhalí další tajemství. Přede mnou defilují pohledy, a některé nejsou rozzářené. Vzpomínky vedou do vesnice dětství, zavírám oči, ohmatávám střechy, sklouznu do útrob domů, jejich osudů, vydám se na výlet končící na kopci. Další vzpomínky připomenou záblesk, ve kterém hladím paprskem lásky její srdce. Ona vzápětí vysílá pohled lemovaný křišťálovým cinknutím. Vycházíme na louku, rozdýcháváme vločky pampelišek, pozorujeme jejich cestu a začínáme věřit v Osud. Oči letí výš. Nebe nás úsměvem zdraví, posílá pár kapek. Děkujeme, po chvíli zjišťujeme, že darovalo slzy bolesti.
|
|
|
