|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
| Sedím v baru. Pokouším se slepit útržky vzpomínek na Ni. Vzpomínky se tříští, vlastní silou slepují, opět tříští, letí na všechny strany, plní kouty baru, ve finále sletí do sklenky, kterou naráz vypiji. Má bolest vzrůstá, skoro neregistruji návštěvu WC, opět usedám, až pohlédnu vzhůru. Spatřím své zpomaleně zrychlené myšlenky a na okraji jednu, jež na mě zkoumavě hledí. Osahává mě barvami pohledu, převládá černá, až mne prozáří blesk. V jeho středu vidím onu vzpomínku, jak drze opouští ostatní, dává jim a sobě pocit vysvobození, a na tváři se jí rozhostí úsměv, který přenáší také na mne...Vstávám, opouštím bar a děkuji. Na ulici se rozhlédnu a rázem se ocitám na útesu. Hledí na mne dva kameny. Dva, šeptám, dva hledající trávu. Znehybnění tokem času, samotou v sobě. Mezi nimi žena. Pohlédne na mě trny bolesti. Zkamením. Dalším pohledem mě roztaje, zamává a odchází zahalena hávem krásy. Z jejího srdce skane několik kapek měnících se v pramínek a posléze v řeku. Uchopím ženu za ruku a vstupujeme do vod za koncertu barev a tónů. Jeden, šedobílý, ji vezme a kamsi unáší za doprovodu tančících hlasů. Vycházím z řeky. Zbylé barvy poletují kolem a poté se tiše snášejí v můj pohled. Prosívám je nesmělými prsty srdce a nechávám vířit. Jedna, oscilující mezi černou a bílou, připomíná strom, jenž rostl na návrší za rodnou vesnicí a vzepřel se kořeny osudu země. Když pohlédnu vzhůru, začnou větve vzývat osud nebes. Kráčím dále.
|
|
|
